Pohoda

Byl poslední den před letními prázdninami. Sebrali jsme se a vyrazili k příbuzným na návštěvu. Cestou jsme se skvěle bavili a stavili se v oblíbeném fastfoodu pro něco malého na zub. Byl to den jako každý jiný. Nikoho z nás by v tu chvíli nenapadlo, že za pár hodin se pohoda zvrátí v hysterii a marné snahy vrátit pár minut zpátky.

Dvůr kolem domu byl plný dětí. Rošťáci pobíhali všude kolem, ulámanými větvemi a holemi na sebe stříleli, hráli si na znepřátelené gangy, na lupiče a policisty. Bylo jich všude plno, ale nikdo z nás jim to nevyčetl. Takové hry k jejich věku zkrátka patří. Dospělí se mezi tím snažili přijít na to, jak správně uchytit na strom houpačku. Kostrbatý návod zaměstnal téměř všechny, ale pořád jsem jedním očkem pozorovala, co děti vyvádí. Občas jsem je musela napomenout, aby byly s rekvizitami opatrnější a nepřišly k úrazu.

Boj

Už jsme konečně seděli u bazénu, když můj starší syn suše prohodil: "Mami, Levi spadl do vody!" Zatmělo se mi před očima. Když už jsme dovolili jít dětem do plavek, seděli jsme na břehu, měli na sobě záchrané vesty a nespustili je z dohledu. Hladinu jsem rychle přejela pohledem a hledala ho. Měla jsem za to, že topící se dítě kolem sebe mává a bojuje. Rozeběhla jsem se a skočila po hlavě do vody, abych ho zachránila. Vytáhla jsem bezvládné tělíčko a položila ho do trávy. Okamžitě se kolem nás seběhli všichni ostatní. Zavolali jsme do nemocnice a snažili se Leviho probrat k životu. Dávala jsem svému synovi dýchání z úst do úst. Doufala jsem, že se najednou nadechne, ale nestalo se. Po příjezdu lékařů jsem padla na dno. Na jedné straně byl Levi, který pomalu odcházel, na straně druhé jsem byla pod palbou otázek, co se stalo. Připadala jsem si jako matka neschopná zajistit svému dítěti bezpečí. Ale byl to jen mžik!

Rychlý konec

Naložili Leviho do vozu a nechali nás v promočených šatech stát před domem. Okamžitě jsme nasedli do auta a vyrazili do nemocnice. Byla to nekonečná cesta. Vteřiny se vlekly jako minuty, minuty jako celé hodiny. Seděli jsme s manželem v čekárně, neplakala jsem. Možná proto, že jsem doufala ve zvrat. Představovala jsem si, jak doktor vyjde z ordinace a pozve mě dál, abych mohla svého chlapce vidět a žasnout nad dechem se zvedajícím hrudníčkem. Když vyšel, manžel vyskočil a měl jednu jedinou otázku: "Dokázal to?" Prohrál. Náš Levi byl najednou pryč. Nemohla jsem tomu uvěřit.

Příliš pozdě

Dodnes jsem se s tím nedokázala srovnat. Dávám si za vinu, že jsem ho nenaučila plavat a splývat, že jsem se spoléhala na to, že nám se nic takového stát nemůže. Od té doby jsem důslednější a své děti jsem zapsala do speciálních kurzů, aby byly ve vodě obratní. Netušila jsem, že děti jen klesají ke dnu bez jediné hlásky, že stačí pouhých třicet vteřin. Nikdy si to neodpustím.