V dnešní době, kdy je moderní dokonalá s přírodou souznící žena/matka, která porodila bez utišujících léků přirozeně, kojí alespoň dva roky, svému dítěti dává jen biopotraviny, používá látkové pleny a do toho ještě stíhá pracovat, věnovat se manželovi a vypadat jako bohyně, je velmi snadné, aby o sobě maminka, která jeden či více těchto bodů nesplňuje, začala pochybovat. „Naše miminko bylo velmi chtěné. A celé těhotenství jsem se na syna těšila a připravovala. Zjistila jsem si, co všechno musím mít, zvládat a umět. A tehdy začal ten divný pocit – přišlo mi, že je to na jednu těhotnou ženu strašný tlak. Kamarádky, které už děti měly, mě strašily a dávaly ty velmi cenné rady. Musíš tohle a nesmíš tohle, nenech si tohle líbit a bojuj proti tomuhle.“ Lenka říká, že ještě syn nebyl na světě a už věděla, že musí bojovat proti povinnému očkování a kupovat potraviny jedině na farmářském trhu nebo ve specializovaných bioprodejnách.
Klikněte na šipku a dozvíte se, jak příběh pokračoval dál.
„Porod byl pak začátek té vší hrůzy. Rodila jsem v příšerných bolestech a zdráhala se říct o epidural, protože by to přece ovlivnilo zdraví mého miminka. Nakonec se Pavlík narodil akutním císařským řezem. A to byl zlom. Když jsem se probudila z celkové narkózy, necítila jsem nic. Žádná vlna lásky, ani stesk po miminku, ani potřeba ho mít stále u sebe.“ Lenka se fyzicky ani psychicky necítila v pořádku a miminko jí po příchodu domů začalo lézt na nervy. „Začalo to nenápadně. Nejdřív jsem ho prostě nechávala plakat a spala. Vůbec mi nevadilo, že ten malý uzlíček brečí a chce mámu. Dnes si to samozřejmě vyčítám, ale tehdy jsem se nezdráhala malého obléknout, dát ho do kočárku a zavřít ho na zahradu. Jen abych ho neslyšela a mohla ležet.“
Kam až zašlo Lenčino otřesné chování k novorozenému synovi?
„Postupem času se to zhoršovalo. Pomalu jsem se o malého nedokázala postarat. Když byl doma manžel, veškerou péči jsem nechávala na něm nebo jeho matce. A zůstávala ležet. Když jsem s ním byla sama, nakrmila jsem ho, přebalila a odložila do postýlky. Když už to zašlo hodně daleko, já spala a malinký řval hlady, byl pokaděný a nepřevlečený. Manžel nakonec zakročil, když jsem malého nechala položeného na lehátku ve vaně.“ Lenka skončila v péči psychiatrů v léčebně a o synka se starala babička s tatínkem. „Bylo to těžké. Léčila jsem se měsíce. Dva měsíce jsem byla v léčebně a ještě dlouho potom užívala léky. Když jsem si všechno začala uvědomovat, bála jsem se na něj byť jen sáhnout, abych mu neublížila.“
Vzpamatovala se nakonec Lenka a začala být konečně matkou, kterou malý Pavlík potřeboval?
Lenka nakonec překonala sama sebe. „Měla jsem štěstí, že mám vedle sebe dokonalého partnera a babičku-tchyni, která mi ani jedním pohledem či slovem nikdy nic nevyčetla. Já jsem si ale uvědomila, že všechna ta přehnaná očekávání společnosti zahánějí ženy do kouta. K Pavlíkovi jsem si našla cestu, odhodila jsem příručky a nezapnula internet. Dala jsem na svůj instinkt. Teď ho miluju a on miluje mě. Nepovedený start se na něm nijak neprojevuje.“ Lenka navíc porodila své druhé dítě - holčičku. „Chvíli jsem se bála, jestli se mi problém nevrátí, ale nic takového se nestalo. Neměla jsem žádná očekávání, vše jsem nechala osudu. Porodila jsem znovu císařem, ale plánovaným, a viděla malou již na sále. Hned jsem věděla, že je to jiné. Láska prostě přišla hned.“