Ošetření novorozenců po celá staletí patřila do rukou těch, kteří jej pomáhali přivést na svět. Poporodní péče se v průběhu dějin měnila, jednou se novorozené dítě koupalo v teplé vodě, jindy se zase polévalo studenou vodou. Úmrtnost novorozenců a kojenců byla až do 19. století poměrně vysoká. Historické anály uvádějí, že v letech 1810–1814 dosahovala úmrtnost dvaceti osmi procent. Nejvíce dětí umíralo po porodu v prvních týdnech života. Za nejčastější příčinu úmrtí byl považován černý kašel, zápal plic, slabost, úbytě, psotník a infekční onemocnění – zejména pravé neštovice. Za jednu z dalších příčin úmrtí se považovaly „křeče“. Pravděpodobně se jednalo o tzv. novorozenecké křeče, které se vyskytují až u 20 % nedonošených dětí a v 90 % případů se objevují v prvních dvou dnech života i v dnešní době. Na tyto křeče však tehdejší lékařská věda neznala léčbu.
V antice a raném středověku bylo obvyklé každodenní koupání dětí v teplé vodě. Mnohdy se do koupele přidávaly různé oleje a med na zjemnění citlivé dětské pokožky. V 17. a 18. století vládl názor, že každodenní mytí je na škodu a mírná špinavost dítěti vyhovuje lépe. Ustoupilo se také od teplé vody a dítě se polévalo ledovou vodou. Dle tehdejšího trendu se takto mělo otužovat a stávat se odolnějším proti nemocem. Rovněž se věřilo, že ledová voda chrání novorozence před neštovicemi a strupy, zbavuje jej křečí a psotníku. Bohužel opak byl pravdou, dítě často v ledové vodě nastydlo, dostalo křeče a zemřelo. Studené koupele pocházejí zřejmě z Anglie, odkud se šířily do dalších zemí. Ve druhé polovině 18. století doporučoval francouzský lékař A. F. Tourcroy otírat dítě dvanáct hodin po porodu chladnou vodou. Stejně tak i švédský lékař Nils Rosen z Rosenteinu na počátku 18. století kropil kojence s křivicí studenou vodou, aby zesílilo. Nikdo nespojoval úmrtí kojenců s teplotou vody a na konci 18. století se tvrzení německého lékaře Christophera W. Hufelanda, že první koupání dítěte může být také jeho posledním, považovalo za obecný úzus.
V průběhu let se nejčastěji měnila a upravovala teplota vody i prostředí, ve kterém se dítě mělo koupat. Od šokových ledových koupelí se upouštělo a teplota vody se postupně zvyšovala, zhruba od 26 °C po 39,4 °C. Od konce 19. století přibližně do roku 1918 zahrnovala standardní péče o novorozence koupel s doporučenou teplotou vody 35 °C , před koupelí se pomocí oleje odstranil mázek, který pokrýval kůži novorozence. Voda měla být čistá a bez přísad. Pupeční pahýl se zabalil do mastné látky, podložil vatou, přiložil na levou část bříška tak, aby neutlačoval játra a nakonec se přivázal obinadlem k tělíčku. Porodní bába novorozence oblékla a volně zavila do zavinovačky. V průběhu prvního roku života se doporučovalo koupat novorozence každý den, v druhém roce aspoň dvakrát týdně.
V období přibližně 1919–1948 zajišťovala péči o novorozence porodní asistentka. Pokud dítě bezprostředně po narození nekřičelo, doporučovalo se jej poplácat nebo s ním zacloumat. Po několika minutách se pupečník podvázal sterilními tkaničkami a přerušil. Asistentka novorozence vykoupala a osušila nahřátým ručníkem. Proti opruzeninám ho zasypala rýžovou nebo pšeničnou moučkou a vydezinfikovala pupeční pahýl, který překryla sterilní gázou. Kojenec se měl koupat každý den v dopoledních hodinách a koupel neměla trvat déle než pět minut. Pokožka se umyla dětským neutrálním přetučněným mýdlem.
Péči o novorozence za socialismu v období od 1948–1989 zajišťovala ženská sestra, dětská sestra nebo dětský lékař. Po porodu byl novorozenec zvážen, změřila se mu délka a obvod hlavičky. Mytí se provádělo pouze čistou vodou bez mýdla, aby nedošlo k odstranění mázku. Pupeční pahýl se potřel alkoholem, posypal sulfonamidovým zásypem, vložil do sterilního mulu a zavázal k tělíčku. Při koupeli byla doporučená teplota vody 34–35 °C. Koupání bylo vhodné každý den před večerním krmením. V dnešní době potřebuje novorozenec po narození hlavně teplo, kontakt s matkou a její prs. Prvním krokem po porodu je osušení tělíčka, poté přiložení na matky břicho a zabalení do deky. Novorozenec by se měl koupat jednou až dvakrát týdně, protože každodenní koupání narušuje ochrannou bariéru kůže a tím se stává pokožka zranitelnější. Teplota vody by se měla pohybovat kolem 37 °C.
Nejen názory na teplotu vody, ve které se měl kojenec koupat, doznaly v kontextu historie změny, měnily se také názory na zavinování dítěte do zavinovačky. Aby bylo u dítěte dosaženo souměrného růstu a napravily se porodem vzniklé „škody“, zavinovalo se dítě do vlněných obinadel bez obruby. Tento zvyk pocházel z antiky a přetrvával po celá staletí. Ovinuté ručičky se zastrčily pod jeho záda a pak se dítě zavinulo do zavinovačky či povijanu. Dítě tak mělo sevřené ručičky i nožičky a v těsné peřince se nemohlo ani hnout. Tento zvyk se zachoval poměrně dlouho. Proti tomu způsobu balení kojenců brojil už v 16. století francouzský filozof Michel de Montaigne. Ve druhé polovině 18. století proti téže technice kriticky vystupoval J. J. Rousseau a doručoval pobyt miminka volně na čerstvém vzduchu. Od tuhého šněrování kojence upustila až Anglie.