Z lásky k muži jsem se vzdala lásky k dítěti. Mateřství jsem obětovala svému manželství. Celý život jsem plnila cizí sny. A na ten můj už je pozdě.
Bylo mi sotva sedmnáct, když jsem se se svým, nyní již bývalým manželem, seznámila. Moje první láska a také první milenec.
Byla jsem do něj hrozně zamilovaná a tehdy ani později mě nenapadlo, že by to mohlo být jinak.
Obětavé ženy často muži opouštějí
Je krásné najít lásku v sedmnácti, sporné však je, zda může být zárukou celoživotního štěstí. Bylo by s podivem, kdyby Drahomíra už tenkrát probírala se svým nastávajícím otázku rodičovství. Na to bylo asi skutečně ještě brzo.
Spoustu let si „užívali“, až přišla první „komplikace“. Zatímco ona zatoužila po dítěti, on o něm nechtěl ani slyšet. Je snadné ho zpětně odsoudit, nicméně lze pochopit, že si už zvykl na zavedený životní styl a potomka by vnímal jako nepříjemné omezení. Do jisté míry měl na takové rozhodnutí právo. Právo volby však měla i Drahomíra. Mohla odejít, nebo se smířit s bezdětností a najít alternativní životní náplň (profesní, společenskou, zájmovou). Bohužel si zvolila nejhorší z možných alternativ a začala hledat smysl bytí v péči o manžela! Takže přispěla k tomu, co následovalo, protože žena, která si zvolí roli obětavé ochránkyně tepla rodinného krbu, si o něco podobného „koleduje“. Časem totiž začne „splývat s bytovým zařízením“ a ze vztahu se vytratí zdravá míra nejistoty. Takovým partnerkám bývají muži nejčastěji nevěrní.
Každodennost se bohužel nedá prožít nanečisto, pak vše vrátit a zvolit jiný scénář. Zkušenost Drahomíry je memento pro mladší „kolegyně“, které mají podobný osud a k tomu ještě onu možnost volby. Měly by si co nejdříve s milovaným vyjasnit základní životní očekávání včetně postoje k budoucímu rodičovství. Případně zvážit, jakou míru oběti unesou. Aby jim pak nezbyly jen oči pro pláč.
