Příběhy žen, které se dostaly do úzkých. Nedělejte stejné chyby!

Týraná a bitá žena.
Prohlédněte si všechny fotografie (10)

Inkasovaly rány. Pomyslné na duši i reálné na tělo! Spadly náhle do skupin týraných či partnerem pronásledovaných a jinak zkoušených žen. Kvůli tomu se ocitly v kleštích, na pokraji sil, bez domova, bez prostředků – na dně. Z něj jim pomáhají „ruce“ záchranných organizací. Ale cesta k normálu je dlouhá…

PETRA (34): Nadměrná důvěra a málo pozornosti

Ženy v azylových domech mění identitu, jsou utajované stejně jako místa sama, ale to často nestačí. „Vyčíhal si mě v azylovém domě, vlezl tam a znásilnil mě s nožem u hlavy. Soud to hodnotí jako přestupek, prý jsem nevyužila všechny obranné prostředky,“ naznačí s ironickým úsměvem Moravanka Petra (34).

Bývalý partner ji psychicky i fyzicky týral. A také vydíral. Seznámila se s ním v osmnácti. Byla nadšená, jak je pozorný, milý, jak se chová k rodině i dětem příbuzných. Petřin první vážný vztah. Pan „dokonalý“ byl starší, bylo mu 27 let. „Začala jsem s ním žít u jeho rodičů. Z lásky a nadšení, jak idylicky funguje jeho rodina. Také jsem si tím vyřešila i situaci doma,“ krčí rameny Petra, která chodila do práce a byla vděčná za zázemí. Záhy otěhotněla, chtěla interrupci. Partner to zakázal, odporovala, ale zmanipuloval ji. Když byla na mateřské, začali si jeho rodiče nárokovat její peníze.Po synovi nechtěli nic. Petra se ocitla bez prostředků, neměla moc šancí se vzpouzet. Zatímco byla doma, její „princ“ utrácel na diskotékách.

PRVNÍ RÁNA

Po narození syna se přidaly automaty. „Tchán s tchyní na mě měli jen narážky, nelíbily se jim mé názory, co dělám… Nic. Přišla jsem si tam časem jako otrok, co odevzdává mateřskou.“ Tehdy si začala vybavovat, jak se partner sem tam prořekl o svém násilnickém chování k minulým partnerkám. Zvážněla. Proč? Začal to pomalu zkoušet i na ni. Napřed facka, za niž se omluvil.

Ve druhém případě ji hrubě zmlátil, tehdy ho ještě usměrnil otec. Když otec zemřel, matka vyměnila velký byt za dva malé. Syn už nebyl pod dozorem rodičů, nebyli svědci…

„Hrál automaty, víc pil, rozhazoval, začal si brát půjčky na hazard. Byl agresivní a já chodila do dvou prací, abych vše splatila,“ vypráví Petra, z níž začal partner drsně „tahat“ finance. Zastání jinde nenašla. „Hádky přešly ve fyzické násilí. Facky, kopance, rány pěstí do hlavy, tahání po zemi. Někdy z nesmyslné žárlivost, jindy proto, že jsem mu odmítla dát peníze,“ přiznává. Začala mít strach. Byl rok 2001, když řekla, že s ním žít nechce. Reagoval tím, že chodil domů častěji pod obraz. Jednou se sbalila a s pětiletým synem šla k matce. Partnerovi zavolala, ať je neshání, že jsou v pořádku.

KRUTOST NÁVRATU

„Vzdala jsem to kvůli synovi, kterému se stýskalo. Byl na tátu fixovaný. Vrátili jsme se.“ Dnes ví, že to byl omyl. Nic se nezměnilo, navíc naskočil i dluh na nájemném, které partner neplatil.

Odešla podruhé. Získala bydlení, jenže… Uvěřila, že se vše zlepší, a s partnerem se opět vídala. Otěhotněla podruhé. „Můj pláč střídal výčitky. Narodila se dcera, já se pak vrátila do práce a bylo vše nanovo. Jeho štvalo, že mám peníze, zároveň ty své hned propil,“ popisuje Petra kolotoč, kterého si nikdo z příbuzných moc nevšímal. Nebylo jí pomoci, neměla sílu vztah ještě definitivně utnout.

„Šikanoval mě i kvůli jídlu. Ničím jsem se nezavděčila.“ Petra začala mít zdravotní trable – od nervů. Nevnímala to. „Když měla jít dcera do školy, vzala jsem si půjčku a zrenovovala celý byt. To už je ale stejně fuk! Zkrátím to. Začal lhát a vyhrožoval mi zabitím,“ vzpomíná útlá žena. Došla jí trpělivost: děti si vzala do své péče, na což přistoupil, byť u soudu hrál chudáka. Poté došlo k domácí bitce, u níž asistovali známí i Pétin syn – sám otce pacifikoval. Přesto dodnes „nechce vidět“ jeho zápory.

Nakonec šla Petra konečně vše nahlásit na policii. Jenže potom obvinění z obav stáhla. Za pár týdnů s pomocí psycholožky našla azyl s utajenou adresou, vzala dceru a syna (i když mu bylo 17 let) a odešli s bágly na zádech. Syn zprvu dojížděl do školy i na praxi, pak se vrátil k otci. Jen nesměl říct, kde jsou máma se sestrou, ale mohl je navštěvovat. Rok byl klid. „Jednou přišla malá ze školy s tím, že táta vzkazuje, že mě čeká tam a tam. Našel nás,“ vzdychla.

Časem „dosáhla“ až na azylové bydlení. „Začal nás sledovat, vyhrožovat, ohrožovat. Pak sem vlezl a znásilnil mě. Hrozné! Hrozná je i dohra. Podle soudu jde o přestupek. Chci žít s dcerou normálně, půjde to?“ zamýšlí se Petra, jíž pomáhá společnost Women for Women. Teď matka řeší dceřinu nechuť jezdit k otci. „Synovi přesvědčení, že je táta nej, neberu. Musí pravdu zjistit sám.“

HELENA (43): Hrdá a důvěřivá

V poslední fázi musela dětem vysvětlit, proč mají k večeři jen krajíc chleba. Ale začátek byla idyla! „Partner působil zodpovědně, staral se o rodinu, neměli jsme stejné zájmy, ale rozuměli si. Alespoň mi to tak připadalo,“ míní Helena Houdková.

Čtyři roky žili v bytě její nemocné babičky. Svazek držela pohromadě její pevná, ekonomicky silná rodina. To tehdy ale nevnímala. S partnerem se rozešli, když dvojčatům byly tři roky. On se odstěhoval, vznikla dohoda o výživném (byl rok 2002, šlo o 700 Kč na dítě), ale dál se stýkali, bral si děti i k sobě. Stali se kamarády. Pak přišel zlom… Že to od začátku nebylo dokonalé, zjišťuje Helena, která má středoškolské ekonomické vzdělání a bohatou kreativní praxi, pomalu až dodnes.

„První krize nastala, když byl dětem rok. Potřebovaly specifickou péči, protože se narodily předčasně. Tehdy padlo partnerské soužití, komunikace… Zpětně jsem zjistila řadu věcí, že i když partner bral děti ven, fungovaly jako lákadlo na slečny a nějaká se tu a tam chytla,“ vrací se Helena do minulosti s tím, že se uzavřela a v pomoci spoléhala jen na svou rodinu. „Neobviňuju ho. Chvíli se snažil,“ zamýšlí se.

KASKÁDA RAN

Helenin ex-partner opustil stálou práci, začal brigádničit a tu a tam „zapomněl“ poslat výživné. Nakonec si přijížděl jen půjčit, choval se násilnicky, agresivně. „Po babiččině smrti jsem ale musela platit celý nájem bytu. Zprvu to šlo, protože jsem pracovala, a sem tam i pomohl můj otec,“ naznačuje finanční těžkosti sympatická dáma, která musela nezřídka vymáhat výživné přes policii. (Na syna z prvního manželství – jehož tatínek zemřel zadlužený – také nic nárokově nebrala.)

Stalo se, že si její ex-partner vzal děti na Silvestra, a ty pak doma vyprávěly, co se u tatínkových „tet“ dělo. Řekla dost. Začal ji vydírat: pokud si on nebude moct vzít děti, tak jí nedá peníze.

Začala jízda na tobogánu: otec Heleny zemřel a zjistilo se, že peníze, které dceři šetřil, utratila její psychicky nemocná matka. Helena navíc přišla o dobrou práci a výživné na děti – už školáky – nechodilo. „Styděla jsem se někde prosit o pomoc,“ připouští s tím, že se roztočilo kolo dluhů. Dlužila hlavně za nájem. Aby měla nějaké prostředky, vzala hned práci v obchodě. „Děti tehdy začaly mít problémy ve škole, což se odráželo i na mně. Moc jsem to nezvládala. Příbuzní nebyli, přátelé odpadli,“ odmlčí se.

Škola si stěžovala sociálnímu odboru, že Heleniny děti bývají dlouho v družině. „Zajišťovala jsem peníze pro chod rodiny a splácení dluhů, takže jsem byla v práci prostě déle.“ Resumé? Byl nařízen ochranný dohled nad dětmi. Helena musela dané práce nechat, navíc zcela přestalo chodit výživné (2010) – ex se dostal do vězení. Máma se třemi dětmi se stěhovala do malého bytu na kraj Prahy.

FÉNIX?

„Najednou jsem dlužila za telefon, elektřinu… Byla jsem ráda, když jsem měla peníze na jídlo. Propadala jsem skepsi,“ popisuje stav, do něhož doputovala. Na úřadech jí radili, ať něco splatí, ať si někde půjčí. Kde? Nakonec požádala o příspěvek na bydlení a dostala ho. „Za tu záchranu děkuju, ale bez přísunu výživného jsem se stejně potácela v minusu. Prostě jsem neměla dost peněz, nezaplatila jsem jeden nájem a přišla tak o podporu. Bylo zle.“

Čtyři roky prožívala vnitřní deprese, zoufalství. Dětem ale v klidu vysvětlovala, co se stalo, a slibovala, že bude líp.

Díky jejímu postoji to braly s humorem a měly naštěstí i fajn spolužáky, kteří to neřešili. „Dostala jsem se do sitace, která neměla úřední kolonku. Nebyli jsme postižení, nebyli jsme cizinci, nesplňovali jsme kritéria pomáhajících neziskovek,“ říká. Tu ji někdo směroval do Klokánku, tu sdělil, že děti čeká v nejhorším diagnostický ústav. Až Nadace Naše dítě zafungovala a ekonomicky pomohla. „Co je děsné? Nejsem asociál, já neodmítala práci. Nebyla bych v klinči, kdybych k výdělku měla řádné alimenty na dvojčata a sirotčí důchod na staršího syna. Ano, volila jsem asi špatné otce, ale stát jejich neplněné povinnosti hodil na mě, a ještě mi při jejich nezvládnutí hrozil odebráním dětí. Dnes je praxe jiná, ale ne o sto procent.“

Pomalu vstává z popela. „Mám super práci, splácím dluh i penále a vidím, že kdybych nešla profesně níž a zůstala na své úrovni, bylo vše jiné. Ale já byla bez rezerv a potřebovala peníze hned, tudíž jsem vzala, co bylo! Na ty stavy samoživitelů by měl stát v 21. století reagovat a pomoci těm, kteří nejsou lemplové, jen se dostali do úzkých,“ uzavírá a pomalu s pomocí psychologů přestává vinit sama sebe.

JITKA (23): Zneužívaná, ponížená…

Má tři děti – o ně nechce přijít – a vzpomínky na rodinu, které chce zapomenout. Jitce je 23 let a prošla znásilňovacím peklem i azylovým domem. Naštěstí „potkala“ Nadaci Terezy Maxové. „Snažím se psychicky zotavit, najít si práci a něco vydělat. Když se mi nepodaří zajistit sobě a dětem zázemí, je možné, že mi je úřady seberou. Toho se bojím,“ vyhrkne mladá máma.

Když jí bylo 10 let, rodiče se rozvedli a matka se třemi dětmi odešla, našla si nového partnera. „Bylo mi 13, když se to stalo. Povídali jsme si a on si ke mně sedl. Tvářil se, že poslouchá, co říkám. Cítila jsem se stísněně a on mě začal hladit po vlasech. Pak mě pozoroval… Když mi sáhl na stehno, utekla jsem. Vůbec jsem nerozuměla, co to má být.Začal to dělat častěji a nevynechal příležitost, kdy se mě mohl dotknout. Snažila jsem se vždy odtáhnout.

Jednou, když jsme byli doma sami, jsem to nedokázala. Chytil mě, abych mu nemohla utéct… Nechci to popisovat. Cítila jsem se ponížená a styděla se to mámě říct. Chtěla jsem zapomenout, nemluvit o tom. Jenže nic neskončilo. Bála jsem se s ním zůstat sama a vracela se domů co nejpozději to šlo, aby tam byl někdo další. Když byli bráchové v kroužcích a máma je jela vyzvednout, nastala jeho chvíle. Měla jsem modřiny, krvácela… Nakonec jsem našla sílu a svěřila se mamce,“ vypráví Jitka.

Ta řekla, že to nemůže být pravda, že si vymýšlí, protože „otčíma“ nemá ráda. Nepřipustila, že by se něco takového mohlo dít. „Sexuální zneužívání potvrdilo gynekologické vyšetření. Partner matky byl umístěn do vazební věznice, já začala navštěvovat psychologa a odstěhovala se na přechodnou dobu k otci. On se ale potýkal s alkoholem, život u něj nebyl příjemný. Často jsem utíkala a tajně jezdila k tetě, jedné z mála příbuzných, ke kterým jsem měla hezký vztah.“

NEPOCHOPITELNÉ!

Za čtyři roky byl z vězení propuštěn. Jitčina matka (přes všechno, co se stalo) s násilníkem celou dobu udržovala kontakt a po propuštění mu nabídla, aby u ní opět bydlel. „Bylo to pro mne příšerné, byla jsem odsunuta na druhou kolej, navíc za takových okolností! Viděla jsem, že si mě vlastní matka snad ani neváží, když mu vše, co udělal, odpustila.“

Jitku nepřekvapilo, když zjistila, že ho sexuální choutky nepřešly ani za mřížemi. Když nebyla doma po ruce ona, byl tam její mladší bratr… „Chtěla jsem, aby bydlel se mnou u táty, nebo ještě lépe, abychom oba byli u tety, ale to nešlo. Rodiče se nedohodli, úřady nic nerozhodly. Matka nechtěla přijít i o druhé dítě. Když se k ní chovám já nevděčně, kdo by jí z dětí zbyl než bratr…“ vrtí hlavou. Situace se tak opakovala, jen s jiným obsazením role oběti.

NOVÉ ŽITÍ

„Bylo mi na zvracení, když jsem se dověděla, co se doma opět děje. Cítila jsem se mizerně a začala se opíjet, později brát i drogy, abych všechno na chvíli zapomněla. Bylo to období, kdy jsem chtěla utéct sama před sebou – před životem,“ vzpomíná tiše a dodává, že s drogami sekla v 17 letech. Otěhotněla. Otec dítěte o potomka zájem neměl, ona si ho nechala.

Musela ukončit střední školu, měla na těhotenství alespoň klid. „Žila jsem u tety, u ní jsem se cítila v bezpečí. Rozuměly jsme si, mohla jsem se jí svěřit, pomáhala mi, byla jako máma, kterou jsem vždycky chtěla. Jsme v kontaktu dodnes, jezdím za ní do domova pro seniory. S našima se nestýkám.“

Nakonec se Jitka s otcem dítěte dala dohromady a dnes spolu mají tří děti. „Některé věci se opakují… Můj muž je ve vazbě. Nikdy bych s ním ale neudržovala kontakt, kdyby byl zavřený za něco tak strašného, jako udělal přítel mé matky,“ dodává Jitka, která po manželově nástupu do výkonu trestu neměla dost financí na hrazení nájmu. Pronajímatel ji z bytu vyhodil.

„Ztratili jsme střechu nad hlavou a já s dětmi musela přespávat ve stanu. To se dozvěděl odbor sociálně-právní ochrany dítěte, který mi děti odebral do doby, než jim zajistím jiné bydlení. Byt jsem našla, ale úřad ho vyhodnotil pro výchovu a vývoj dětí nevhodným.“ Sociální pracovnice jí pomohla vyhledat azylový dům pro matky s dětmi, Centrum Rodina v tísni v Oseku. Tam začali řešit Jitčinu tíživou životní situaci, pohledávky a současně se snažili zabezpečit děti. Sama by to nezvládla. „Jsem zapojená do programu Made by…, díky tomu lze během pobytu v azylovém domě splatit část dluhů. Vyrábím drobné předměty, které prodávám skrze Nadaci Terezy Maxové dětem, zároveň docházím na školení o finanční gramotnosti. Partnerem programu je nadace CitiFoundation, je to fajn. Až se zmátořím, i já ráda pomůžu někomu, kdo bude v nouzi.“

Teta mě zachránila. Nebýt jí, nevím, jak by všechno dopadlo... Stejně důležitá byla v mém životě i nadační pomoc. Pomáhá mi prakticky, ekonomicky, a učí mě i zapomenout! Udělala jsem fatální chybu, když jsem nevnímala partnerovy násilnické sklony... Růžové brýle, naivita, zamilovanost mi zaslepily rozum.

JAK TO VIDÍ PSYCHOLOG…

PhDr. Jiří Novák spolupracuje s obecně prospěšnou společností Women for Women. S ní participoval na vydání mimořádné knihy, praktického průvodce pro ženy nejen v ekonomické nouzi: Jak přežít první (k)rok.

Důvodů, proč se lidé dostávají do role týrané oběti, je moc. Podle jedné z odnoží kriminologie si subjekt – oběť – mnohdy za osud může sám. Je to ovlivněno chováním oběti: její neopatrností, provokujícím chováním, ale i vztahem pachatele a oběti. Důležitým pojmem je viktimnost, označuje „disponovanost“, s jakou pravděpodobností se jedinec může stát obětí trestného činu. Lze to chápat i tak, že viktimnost předvídá míru pravděpodobného rizika, v jaké se jednotlivec (i sociální skupina) stane obětí trestného činu.

V našem případě jde o seniory, děti a mladé lidi, ženy, psychicky i fyzicky handicapované. Ta skupina de facto sdružuje osoby psychicky či fyzicky slabé, nezkušené a neschopné odporu. Existují typy které mají tendenci dostávat se do rizikových situací a dokonce se dají dělit na ty, které si za úděl mohou samy kvůli nezodpovědnosti, neopatrnosti, velké touze po dobrodružství, a na ty, kde jsou příčiny pro ně skryté, neuvědomují si je, patří pro ně do „slepé oblasti“ dispozic…

V galerii se dozvíte, jak rozpoznat, že máte před sebou psychopata!

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky