Pracovala jsem jako účetní na IČO, dalo se to finančně zvládnout, ale naši malou firmu koupila jiná větší firma, a já o místo přišla. Chabé sociální dávky nestačily pokrýt ani minimum nákladů.

„Pojď dělat k nám do hospody,“ nabídl mi jednou bývalý spolužák. „Hledáme servírku, ta naše šla na mateřskou. Budeš mít slušnej plat, dýška k tomu.“ Přijala jsem. Moje finanční situace se sice zlepšila, ale přece jen jsem chtěla dcerám dopřát víc, než mi moje kapsa dovolovala.

„Zkus si zahrát automaty, posledně mi to hodilo pět tisíc,“ ponoukal mě kamarád, který mě do práce servírky zlanařil. Váhala jsem, věděla jsem, co mohou tyhle blikající příšery způsobit. Ale nakonec jsem si řekla: pro jednou to zkusit můžu. A měla jsem štěstí, vyhrála jsem hned 1 000 korun! Pomalu ale jistě jsem začala kouzlu automatů propadat.

Napřed jen občas, pak skoro denně, někdy jsem vyhrávala, ale mnohem víc prohrávala, což mi ovšem vůbec nedocházelo.

A takhle to trvalo několik let! Prohrávala jsem, půjčovala si, moje dluhy rostly, nakonec jsem si půjčila větší sumu u jedné lichvářské firmy, ale splácet dluhy už bylo nemožné, hrozila mi exekuce na dům! Bála jsem se svěřit rodičům, nechtěla jsem zatížit svým problémem dcery, které už si budovaly svůj život. V noci jsem se budila hrůzou, celá zpocená, viděla se na ulici jako bezdomovkyně, která zničila život sobě i dcerám.

Jednou večer po službě jsem dělala v hospodě kasu, tedy počítala denní tržbu, a hodilo to slušnou sumu, a mě najednou napadlo: Teď, nebo nikdy! Teď se to povede, vypůjčím si ty peníze. Nikdo se nic nedozví, protože vyhraju, všechno splatím… Úplně jsem se zpotila a roztřásla, modlila jsem se k těm blikajícím hydrám, všechno vsadila – a prohrála.

Ani nevím, jak jsem se dopotácela domů. V hlavě jedinou myšlenku. Tohle musí skončit. Spolykala jsem všechny prášky proti depresi, které mi předepsal doktor, zalila je vínem a doufala, že umřu, a už jsem se kamsi propadala, když mě probudila dcera. „Co to vyvádíš? Co se stalo?“ Plakala a hned volala záchranku.

Všechno prasklo. Já skončila na psychiatrii a rodina se složila na zaplacení větší části mých dluhů. Už jsem z nemocnice doma a chodím na terapii s dalšími gamblery. Jsem totiž gamblerka. Vyléčená, ale gamblerka. Když jdu kolem blikajících heren, zmocní se mě pokaždé touha to ještě jednou zkusit. Překonám ji, protože vím, že bych tomu mohla znovu propadnout, ať už by následky byly jakékoli. Mám výčitky, že moje hráčská vášeň málem zničila moji rodinu. Nikdo mi sice nic nepředhazuje, ale já si nedokážu odpustit.

Věra, Brno

Odborník radí

Paní Věra má potřebu nazývat loupeživé bandity, u kterých málem ztratila vše, automaty výherními. Výstižnější by byl název „proherní“. Statisticky vzato v nich gambler vyhrát prostě nemůže. Nastaveny jsou zákonitě tak, aby vydávaly méně, než do nich gambleři naházeli. Jen tak mohou přinášet svým majitelům zisk.

Sporné je i tvrzení, že napoprvé měla štěstí.

Dnes již asi ví, že spíše smůlu. Kdyby tehdy nevyhrála, třeba by si vybrala jiné hobby. Její výhra nastartovala spirálu vedoucí do dluhové pasti. Když jí nevystačily vlastní prostředky, začala si půjčovat. Od bližních, pak od lichvářů, nakonec si do své kapsy „odklonila“ i tržbu svého zaměstnavatele. Pravda, moc se jí v té kapse neohřála, automaty ji totiž spolkly jak malinu.

Gamblerství patří dnes již mezi důkladně popsané závislosti.

S ostatními má společné bažení po droze, ale i abstinenční příznaky v době, kdy si ji gambler musí odříct. V něčem je závislost na automatech možná zrádnější než třeba alkoholismus. Propít tolik, co jsme s to prohrát v hernách, to už opravdu vyžaduje hodně úsilí.

Má-li alkoholik štěstí, tak mu začnou haprovat játra, ledviny, časem i mozek.

Zdravotní problémy jej alespoň někdy přinutí se léčit. Gambler má maximálně tak unavenou ruku a otlačené hýždě, což je pro motivaci k léčbě málo. I proto je léčba patologického hráčství v něčem dokonce náročnější než léčba řady jiných závislostí.

Čím dříve do ní nastoupíme, tím větší šance na úspěch!

A v galerii se dozvíte, jak poznat, že má partner milenku!