Někdy se stane, že rodiče "neodstřihnou pupeční šňůru" ani svým dospělým dětem. Ale život má svá pravidla a odpovědnost za svůj život k nim patří.

Zatímco Jirka měl dobrý prospěch a po dokončení průmyslovky ho přijali na strojárnu, mladší Petr bral školu jako něco, co k životu vůbec nepotřebuje. Snil o tom, že se stane hudebníkem. Koupila jsem mu kytaru, naučil se na ni hrát, dokonce i kapelu založil, ale nadšení mu dlouho nevydrželo, a Petr se upnul k jinému snu.

Jednou bude bankéřem, zbohatne, svět mu padne k nohám. Jeho prospěch tomu neodpovídal, nakonec odmaturoval s odřenýma ušima a nastoupil do práce. Nebavilo ho vstávat ráno a osm hodin „trčet v práci“, jak říkal. Ve dvaadvaceti se oženil a za pár měsíců se jeho ženě Anně narodil Viktor.

Přestěhovali se k mojí mamince, Petrově babičce do malého domku. Nemuseli platit nájem, ale i tak nebylo peněz nazbyt a Petr, který měl stále plnou hlavu snů o zbohatnutí, přemluvil Annu, aby si založili internetový obchod s oblečením, takový lepší second hand. Vzali si půjčku, ale obchod nefungoval tak, jak si Petr představoval. „Však ono se to rozjede,“ tvrdil optimisticky.

A proč si nezaložit ještě jednu firmu – napadlo ho. Vzali si s Annou další půjčku a zařídili si vinotéku. A pak za mnou Petr přišel, zda bych mu nepůjčila tři sta tisíc. Je zadlužený, a pokud mu nepůjčím, hrozí mu exekuce… A hlavně, ať to neříkám tátovi. Měla jsem něco našetřeno, a tak jsem synovi ty peníze půjčila.

Časem se ovšem ukázalo, že mých tři sta tisíc je jen kapka v moři. Dlužná částka se vyšplhala na milion. Petr si neplatil zdravotní ani sociální pojištění, dlužil na nájemném. Nakonec jsem se dozvěděla, že zastavili i domek mojí maminky a hrozilo, že pokud dluhy neuhradí, domek propadne bance. Byla jsem zoufalá a sama si vzala půjčku, abych synovi pomohla, ale nestačilo to! Dlouho se to tajit nemohlo.

Nakonec jsem se svěřila manželovi, který se hrozně rozzlobil. Dozvěděl se to i náš starší syn Jirka. Ten už byl také ženatý, ale o rodinu se dokázal postarat bez dluhů a hypoték a nikdy po mně nechtěl ani korunu. To, že jsem tak pomáhala jeho nezodpovědnému bratrovi, vnímá jako křivdu. Netušila jsem, že ten pocit křivdy v něm doutnal už od dětství! „Vždycky to byl tvůj mazánek, vytáhla jsi ho z každé bryndy, ale mě jsi nikdy neocenila, i kdybych se pro tebe rozkrájel,“ vmetl mi do tváře.

Nejhorší na tom je, že Jirka má pravdu. Jeho odpovědný přístup k životu jsem brala jako samozřejmost a pomáhala tomu slabšímu, alespoň tak jsem to brala. Asi to bylo špatně…

Zuzana, Olomoucko

Odborník radí

PhDr. Petr Šmolka

Je to ode mne možná neslušné, přesto však musím paní Zuzaně oponovat. Ona své synky určitě nevychovávala stejně. Už proto, že jeden je prvorozený, zatímco ten druhý o něco mladší. Navíc lze snadno prokázat, že stejně nevychováváme ani jednovaječná dvojčata. Jedno dítě může mít dar vyvolávat v okolí sympatie, zatímco pro to druhé je navazování kontaktů o něco složitější. Ve hře je přitom ještě spousta dalších faktorů, většinu z nich nemáme pod kontrolou. Od vlivů genetických, až po působení kamarádů a vrstevnických skupin.

Není nic neobvyklého, když s jedním z dětí nejsou téměř žádné potíže, zatímco druhé je přitahuje téměř jako magnet. Petr byl kapku rozmazlenější. Ve chvíli, kdy by se měl více snažit a sám přičinit, tak se snažil kráčet „cestou nejmenšího odporu“. K jeho smůle mu maminka i nadále životní cestičky uhlazuje a překážky odstraňuje. Finanční výpomoc nebyla z její strany zrovna geniálním krokem. Zdánlivě mu sice pomohla vyvázat se z nejhorších dluhů, zároveň se mu tím však zase potvrdilo, že za svůj život nemusí nést pražádnou zodpovědnost.

Asi se měla dříve svěřit manželovi; nelze vyloučit, že by tím snížila riziko, že se i oni dostanou do těžko řešitelných finančních potíží. Dokud Petr nezjistí, že už mu opravdu nikdo další pomoci nemůže, dotud si zřejmě bude žít nad své možnosti.