Zatímco naklepávám řízky k nedělnímu obědu (vždycky musejí být řízky!), občas hodím oko na jeho tučný zátylek. Sedí v křesle a kouká na televizi, sleduje sport. Celý den sleduje sport. To mu ovšem nebrání v tom, aby své hlasité fandění neprokládal větami určenými mně: „To zas žehlíš? No, to bude na půl dne! To Pepova stará má vyžehlíno za hodinu, a přitom mají čtyři děti. A ty už se teď staráš jen o mě. To fakt nechápu, že se s tím tak páráš. Prostě lemra.“

Nebyl vždycky takový, to poslední roky se takhle změnil. Je to tím, že se dospělé děti odstěhovaly i s vnoučaty a my zůstali v domku sami. Nebo tím, že zatímco já pracuju, on je v penzi a třikrát týdně chodí do hospody na pivo, karty a „pokec“ s chlapy. A vrací se nabitý informacemi o tom, jak jsou ostatní manželky úžasné. Předtím mě s žádnou jinou nesrovnával. A já toho začínám mít dost. „Proč pečeš na Vánoce jen pět druhů cukroví “? Zeptá se například a vzápětí pronese, že manželka toho a toho dělá dvanáct, jiná dokonce dvacet, další snad peče pro celou EU.

Dělám všechno špatně a hlavně jinak než ty dokonalé manželky. Napadlo mě, že bych se mohla bránit taktikou „kolegyně mají dokonalé manžely“, vyprávět tomu svému věčně zpruzenému manžílkovi o tom, jak jiní manželé kupují svým ženám drahé dárky, vozí je na luxusní dovolené, jenže tahle taktika neklapne, jelikož pracuji v mužském kolektivu a můj milovaný manžílek to ví. A tak jsem začala vyprávět manželovi, jaké manželky mají moji kolegové.

Většinu jsem si ovšem vymyslela, protože takové nesmysly s nimi vůbec neprobírám. Bájím manželovi o manželkách svých kolegů, které si vánoční cukroví objednávají v drahých cukrářstvích, mají vlastní auta, chodí pravidelně na kosmetiku, tu a tam si střihnou nějakou plastickou operaci, aby byly krásné, a to vše jim samozřejmě platí moji kolegové.

A manžel na to, že to musejí být super hlupáci, i když mají tituly, a že on by s takovou ženskou vyběhl raz dva. A že můžu být ráda, že nevyběhne se mnou, a že se taky můžeme rozvést. Začínám uvažovat o tom, že tohle řešení není zas tak špatný nápad. Rozhodně lepší než blázinec nebo vražda.

Marcela, Vsetín

Odborník radí

PhDr. Petr Šmolka

Pišta Hufnágl je zvláštní bytost, podobající se něčím yettimu – sněžnému to muži. Ani Pištu zřejmě nikdo spolehlivě neviděl, přesto mnohá žena občas pronese: „…že já jsem si nevzala Pištu Hufnágla!“ Jak je vidět, existuje i jeho ženská mutace.

Myšlenky na vraždu jsou v Marcelině situaci něčím zdravé. Zavraždíme­li si ve fantaziích, poněkud se tím sníží pravděpodobnost přechodu k činům. Před časem mne o tom poučil i guru manželského poradenství Miroslav Plzák.

Při našem společném obědě ho jeho drahá vytrvale vychovávala. Když se pak na chvíli vzdálila, špitl mi větu: „Pane kolego, kdyby myšlenka zabíjela, víte, kolikrát bych já byl už vdovcem ?“ Marcela se musí potýkat se souběhem několika faktorů. Problém „prázdného hnízda“ po odchodu dětí z domova umocňuje to, že její muž odkráčel do penze, nemá do čeho píchnout, a tak alespoň zdatně popichuje. Svou roli sehrává samozřejmě i jeho věk. S věkem se totiž naše vlastnosti zvýrazňují. Bohužel právě ty problematické. Možná byl už dříve nespokojený „kontrolor“, měl ale práci, a tak se doma nemusel projevovat tak nepřijatelně jako nyní.

Marcelina snaha oplácet mu stejnou mincí má sice něco do sebe, ale i tak si na svého mužíčka zřejmě nepřijde. Dost by mne zajímalo, co by se dělo, kdyby mu dala za pravdu a začala se podle toho chovat. „Ano, jsem nemožná, vyžehlit nestíhám, ani na ty řízky mi už nezbývá čas, snad bude lepší, najdeš­li si nějakou jinou – schopnější a krásnější. Ty na to máš! Přinejhorším bys mohl někomu z kumpánů přebrat tu jeho, léty prověřenou!“

Podle čeho poznáte psychopata, se dozvíte v galerii!