Po svatbě se moje pětadvacetiletá dcera Kateřina nastěhovala i s manželem Ondřejem k jeho babičce. Je to domek kousek od Prahy, docela prostorný, mladí si zařídili v prvním patře hezké bydlení, soukromí měli dost, ale časem si začali stěžovat, že musejí dojíždět do práce, že ve vsi není žádný pořádný obchod a společenský život nula. I s babičkou prý začaly potíže, stále jim do něčeho mluvila a hlavně večer je nenechala v klidu. „Pořád si chce povídat, hrát karty, což nás vůbec nebaví, neustále nás poučuje, nemáme žádné soukromí,“ stěžovala si dcera.

A jednoho dne se mě zeptala, zda by se s Ondřejem nemohli na čas přestěhovat k nám, že s babičkou to opravdu nejde - a hlavně ty potíže s dopravou. „Mami, chceme si vzít hypotéku na byt, ale zatím bychom mohli bydlet v mém bývalém pokoji. Prober to s tátou a dej mi vědět.“ Probrala jsem to s „tátou“. Má Katku rád, se zetěm vychází dobře, a pokud jen na čas, proč ne. Katka byla radostí bez sebe a za dva týdny se s Ondřejem nastěhovali.

První týdny to docela klapalo. Kuchyň máme společnou a s dcerou jsem se domluvila, že se budeme ve vaření, úklidu a dalších činnostech spojených s chodem domácnosti střídat. Katka s Ondřejem slíbili, že nám budou přispívat na nájem a na inkaso, takže to bude pro mě a manžela, který už je v důchodu, finančně výhodné. A jídlo si budou hradit sami.

Tři měsíce nám opravdu pravidelně přispívali, ale pak přišla Katka s prosíkem, zda bychom jim nemohli s platbami počkat, že si budou brát hypotéku, která spolkne značnou část jejich příjmů, abychom to pochopili, a že jakmile si najdou vhodný byt, odstěhují se. Nadšená jsem z toho nebyla, protože vzrostly výdaje za plyn, vodu a elektřinu (Kateřina si musí dávat každý večer vanu), ale nevyjděte mladým vstříc. Ještě chodím do práce, takže jsme to finančně zvládali.

Ovšem pak si naši milí manželé přestali kupovat i potraviny. „Mami, nezlob se, ale my nemáme ani na jídlo. Vím, je to blbý, žádat tebe a tátu, abyste nás nějaký čas živili, ale my vám to pak všechno splatíme. Teď to máme fakt napnutý, ta hypotéka nám spolkne měsíčně přes dvacet tisíc.“ „No dobře,“ povídám. „Ale budeme se muset dost uskromnit. A jak to vypadá s tím bytem?“ Tak jsem se dozvěděla, že se teprve staví! Mladí si vybrali pěknou, ovšem drahou lokalitu, byt to bude krásný, třípokojový s výhledem do zeleně, dopravně dostupný.

Jenže dostavba potrvá ještě dva roky!

Představa, že budeme naše „ptáčata“ takovou dobu živit, mě odrovnala. Je mi třiapadesát a ještě jsme si chtěli dopřát pár hezkých dovolených a koupit si nový nábytek do obýváku, tyhle plány však vzaly za své. Proč? Protože jsem nedokázala říct ne-náklady na bydlení s mužem sice zaplatíme, ale živit vás nebudeme! Manžel mi vyhuboval, že jsem měkká a že jsem s tím neměla souhlasit. Nejvíc se ho dotklo, že jsem to s ním předem nekonzultovala.

Takže teď žijeme, jak se říká, z ruky do huby. Mladí sice platí hypotéku, ale značkové oblečení si kupují, v zimě byli na horách, prostě že by si sami něco odepřeli, o tom není řeč. Když jim to vytknu, řeknou mi, že mají právo si něco užít. Ale jak si to „užíváme“ s manželem, je vůbec nezajímá.

Anna

Dobrá rada

Anna by měla, byť se zpožděním, dceři a zeťovi stanovit jasné podmínky společného soužití a trvat na nich. Nelze zaručit, že se to obejde bez konfliktů, avšak jednoznačné vymezení může být nejen řešením stávajících střetů, ale i prevencí budoucích.

Kateřina s Ondřejem se sice i bez toho asi někdy odstěhují, do té doby by si ovšem měli zvyknout „vyskakovat si“ jen tak vysoko, jak jim jejich finanční situace dovoluje. Aby poté zase nestáli přede dveřmi rodičů s nataženými dlaněmi! Taky by je mohlo napadnout, že je zbytečné hledat jesle, školku či paní na hlídání, navíc za nemalý peníz, když je tu matka, která nemá do čeho píchnout a bude celá natěšená, aby jim mohla opět pomoci. Asi by se nikdo nedivil, pokud by Anna někdy měla sto chutí ten svůj neohýbaný stromek ohnout přes koleno…