Žena mi to zazlívala. „Ty toho kluka moc rozmazluješ. Barák potřebuje opravit, a ty cpeš peníze do dalšího auťáku. David je ztřeštěný, ještě se někde zabije!“

Syn byl ale nadšením bez sebe a já si připadal jako král. Nerad si to přiznávám, ale čekal jsem, že mi kluk bude dávat najevo svou vděčnost od rána do večera. Vždyť který táta může koupit synovi k maturitě auto?

Ale David byl jako utržený ze řetězu. Jediný víkend netrávil doma. I na fakultu jezdil autem a všechno kapesné (nebylo nijak malé) spolkly výdaje za benzin. Jenže brzy mu přestalo stačit. Odmítl jsem mu kapesné zvýšit, tak chodil loudit k manželce. Ta zpočátku odolávala, ale nakonec kapitulovala, neměla nervy na věčné dohadování. Syn začal být navíc agresivní, vztekal se. „Tak proč jste mi ten auťák kupovali, když s ním nebudu moct jezdit? Budu vypadat jako blbec!“

Ač nerad, dával jsem v duchu ženě za pravdu. S tím autem to asi nebyl dobrý nápad, kluk je nezralý na takový dar. Měl si ho napřed zasloužit. Dobrým prospěchem na fakultě, najít si brigádu, přiložit ruku k dílu i doma. Nic takového se však nekonalo, naopak. David nedělal nic, jen chtěl, aby ho všichni kluci obdivovali, což se mu povedlo. A děvčata za ním běhala jak splašená hlavně kvůli tomu autu.

David jezdil jako blázen, předpisy nedodržoval, a ještě se tím chlubil. Domluvy byly marné a já se začal bát, že to nemusí skončit dobře. A neskončilo. David naboural do stromu a jeho 17letá kamarádka náraz nepřežila. Sám měl naštěstí jen zlomeniny,ale museli mu vzít slezinu a levou ledvinu. Po uzdravení nastoupil výkon trestu – pět let natvrdo za nepřiměřenou rychlost a neúmyslné zabití.

Manželka se po synově nehodě nervově zhroutila. Otec zemřelé dívky dodnes vyhrožuje, že si to s Davidem, až vyjde z vězení, vyřídí. Ta dívka byla jeho jediné dítě. Manželka mi vyčítá, že všechno je jen moje vina, že mám na svědomí i to děvče. A já žiju ve stresu a strachu, co bude dál, až Davida z výkonu trestu pustí. Když se to neštěstí stalo, bylo mu dvacet a studoval v prvním ročníku na univerzitě…

Je mi líto rodičů té dívky a nabídl jsem jim vysoké odškodné, oni mě ale vyhodili a obvinili mě, že jsem cynik, který si myslí, že nějaký milion zahojí jejich bolest. Nemyslím si to. Rád bych pomohl. Jenže jak? Chtěl bych pomoci i svému synovi, manželce, která mě zahrnuje výčitkami, ale nevím si rady.

Občas mi někdo z neznámého čísla zavolá a řekne: „Ať ti ten vrah v lochu chcípne.“

František, Praha

Odborník radí

Opakovaně se bohužel setkáváme v životě i na těchto stránkách s příběhy o „pozdním bychů honění“. Občas v nich lze nalézt i potvrzení tradovaného moudra, že i cesty do pekel bývají dlážděny ušlechtilými úmysly. František chtěl být synovi autoritou i kamarádem.

Málokterý 18letý kluk by neuvítal podobný dárek. Zvláště když se oba rodiče snažili, aby si ho mohl patřičně užít. Aby si chudák ani na ten benzin nemusel vydělávat sám!

Dnes už František ví, o co lepší by bylo, kdyby to auto nekupoval synovi, ale třeba sobě nebo manželce. Za dobré chování by je mohli synovi půjčovat; snáz by mu pak v jeho užívání zabránili, pokud by se choval jako nevychovaný nezvedenec.

David si odsedí pár let, ale jeho další život bude nehodou a smrtí kamarádky na dlouho ovlivněn. Těžko bude pokračovat ve studiu, těžko si bude hledat práci. Jeho rodiče si také „užívají své“.

O rodičích zesnulé dívky raději ani nemluvě. Františkův pokus nabídnout jim finanční kompenzaci nesvědčí zrovna o jeho sociální inteligenci. Částí chtěl asi pomoci jim, hlavně si chtěl uchlácholit své svědomí. Teď už si snad uvědomuje, že všechno si koupit nelze. Pochopit se dá i jejich zášť vůči těm, kdo je připravili o jejich jediné dítě.

Než se David dostane na svobodu, možná se ta zášť trochu zmírní. K úvaze pro Františka a jeho rodinu je třeba i přesídlení jinam. Třeba by přišli na jiné myšlenky, možná by nutnost začínat jinde mohla kapku restartovat jejich vzájemné vztahy.

Co mohou očekávat rodiče, až jejich potomek vyletí z hnízda, se dozvíte v galerii!