Psycholog: Existují dvě zásadní pasti, které nám nedovolují prožívat štěstí

Rozhovor s psychologem Daliborem Špokem na téma štěstí by si měl přečíst každý, kdo touží tyto pocity zažívat naplno. 

Dokážete nějakým způsobem definovat štěstí? Lze to vůbec?

Pevné definice v psychologii nemáme. Já za štěstí nepovažuji jen aktuální pocit radosti, ale daleko spíše umění žít. Je škodlivé, pokud chápeme štěstí jen jako důsledek naší vnější situace nebo dokonce náhody. Štěstí je dlouhodobý stav lidské duše a zároveň schopnost takový stav nastolit. Samozřejmě se nejedná o to, že bychom v takovém stavu zažívali neustálý pocit blaženosti. Ale je to stav, kdy k pocitům spokojenosti dochází častěji a cítíme je hlouběji. Je to stav, kdy tyto pocity umožníme.

Jaké jsou největší pasti bránící šťastnému životu?

Existují dvě zásadní: Za prvé, je to považování štěstí za něco vnějšího, jen okolnostmi podmíněného, na čem nemám svůj psychologický podíl. Za druhé, pak past sociálního srovnávání, na kterém chci svůj pocit spokojenosti budovat. Soused má fabii, proto si musím pořídit lepší auto, a budu spokojený; jsem pyšný na své děti, protože jsou chytřejší než děti mé kamarádky; cítím sebehodnotu, protože vydělávám více než zbytek mé rodiny apod. Takové zdroje štěstí jsou mělké a nestálé. Díky nim se dostáváme do nekončícího kolotoče. Až si soused koupí lepší auto, budu opět nešťastný. Když se ukáže, že mé děti nejsou zase tak chytré, bude mé štěstí narušeno. Když ztratím práci a svůj příjem, propadnu se do deprese, protože nemám na čem stavět svou sebehodnotu. Sociální srovnání je užitečné, ale nemůžeme budovat především na něm.

Podle některých průzkumů vychází najevo, že nejméně šťastně se lidé cítí ve vyspělých společnostech, zatímco nejšťastnější jsou například v chudičké Nigérii. Čím to podle vás je?

Takové výzkumy neznám a silně bych o nich pochyboval. Naopak, mezinárodní výzkumy well-beingu (pocitu štěstí) ukazují, že tento pocit jasně souvisí s ekonomickou vyspělostí země. A to je jistě pochopitelné. Máte-li jistotu určitého příjmu, fyzického bezpečí, fungujícího zdravotnictví, míru, sociální podpory, dostupnosti jídla a vody, je váš pocit ze světa jiný, než když vše toto je neustále ohroženo. Mnozí u nás žijeme v romantickém mýtu, že tito chudí lidé „nejsou zkažení civilizací“, proto „netouží po automobilech a telefonech z reklam“, a proto jsou vlastně šťastní. Ano, možná netouží po automobilu z reklamy, ale v životě jim chybí něco daleko zásadnějšího: dostatek jídla, představa lepší budoucnosti pro děti nebo fyzického bezpečí před bojovníky z vedlejšího regionu. Jindy takový povrchní závěr učiníme z letmého setkání s cizinci, kteří se zrovna usmívají někde na tržišti na naší exotické dovolené. A tak si představujeme, že se prousmívají celým životem. To je zjednodušující postoj, který může mít jen ten, kdo se nikdy neseznámil s životy ve skutečné chudobě a beznaději. Nepředstavujme si tedy prosím, že chudý člověk třetího světa má automaticky ke štěstí blíže než my. Ale ani to, že každý člověk ze zemí třetího světa je stižen takovou chudobou.

Existuje tedy mezi ekonomickou vyspělostí země a pocitem štěstí jasný lineární vztah?

To zase ne. Malý jednopokojový byt vám přinese nesrovnatelně více štěstí, než žádný byt a život pod mostem. Ale následná změna za dvoupokojový byt už štěstí nezdvojnásobí. Pokud vnější podmínky překročí hranici dostatečnosti, pocit štěstí se už příliš nezvětšuje. Dvě sklenice vody pro žíznivého je štěstí. Další dvě sklenice už jen příjemnost.

Občas mám pocit, že někdy k tomu, aby lidé poznali štěstí, musí poznat nejprve neštěstí. Vím o mnoha lidech, kteří přiznávají, že jsou zdraví, mají zdravou rodinu a hodně peněz, a přesto se necítí být šťastni. A znám takové, co jsou smrtelně nemocní a říkají, že teprve teď vědí, co je štěstí, a radují se z každého dne. Co si o tom myslíte?

Prožitek neštěstí nebo ohrožení jistě umožní více docenit každodenní zdroje bezpečí a spokojenosti, na které jsme si příliš zvykli. Ale takové „poznání skutečných hodnot“ často netrvá příliš dlouho. V mysli je nosíme do té doby, dokud si na ně opět nezvykneme, nebo dokud nebezpečí trvá. I proto zdůrazňuji, že štěstí je dovednost. Může zahrnovat třeba přesně takovéto každodenní připomínání „běžných věcí“, abych na ně nezapomněl. Duchovní tradice nás nabádají k večernímu zpytování svědomí. To není cvičení v sebekritice, ale právě také uvědomění si, co všechno je mi dáno a za co mohu být vděčný – rodina; zdraví; den, který jsem dokázal dobře prožít... Zajímavé je také cvičení antických filozofů-stoiků: Představ si, že vše, co máš a považuješ za automatické, ztratíš. Že onemocníš, přijdeš o ruce, zemře ti žena, děti odejdou... Buď chvíli s touto představou. Co takové cvičení produkuje, není pocit hrůzy, ale právě – vděčnosti a spokojenosti.

Přijde-li za vámi člověk, že mu v životě nic neschází, že ví, že má všechny důvody ke štěstí, ale přesto šťastný není, dokážete mu jako psycholog pomoci? Nebo ho spíš budete přesvědčovat o tom, že štěstí není samozřejmost?

To není zřídkavá situace. Je totiž rozdíl mezi „vědět“ a „prožívat“. Člověk může „vědět“, že nemá žádný objektivní důvod k depresi, a přesto prožívá smutek. Nebo jindy může vyjmenovat všechny argumenty, proč by měl být šťastný, ale jeho prožitek říká něco jiného. Racionální argumenty náš prožitek příliš neovlivní. Musíme pracovat přímo s ním. Musíme změnit svůj život, své volby, aktivity, vztahy, často i přístup k sobě a světonázor... tak, abychom se stali člověkem, který štěstí a smysl dokáže prožívat, nikoli o něm pouze vědět. Není to jednoduché, ale stojí to za to.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky