Příběh Radky: Kvůli postižené sestře jsem se málem nikdy nenarodila

Prohlédněte si všechny fotografie (11)

Mám o dva roky starší sestru, od narození postiženou. Žije s mojí matkou, která jí věnuje veškerou péči a lásku. Sestře je osmatřicet. Nemluví, sama se nenají, nechodí.

Jak zachránit jakýkoliv vztah, se dozvíte v galerii!

Že je sestra postižená, se máma dozvěděla, když jí byl rok. Už byla v jiném stavu se mnou, jinak bych se nejspíš ani nenarodila. Ne proto, že by se matka strachovala přivést na svět další postižené dítě. Hlavní důvod, proč nechtít druhé dítě, byla obava, že nebude mít dost energie na péči o to prvorozené, vážně postižené.

A tak jsem přišla na svět já, zdravá a čiperná, pro matku však přítěž, jež jí ubírala čas, který mohla věnovat své starší nemohoucí dceři. Té milovanější. Času mi máma věnovala opravdu málo. Vlastně je skoro zázrak, že jsem přežila. Nezabila se pádem ze schodů, neopařila se, neudusila a nevypila jed.

Jakmile jsem začala být samostatná – a bylo to brzy, začala mě máma úkolovat. „Přines sestřičce vodu, uvař jí čaj, vezmi plenku a utři jí sliny…“

Sestřička… Začala jsem ji upřímně nenávidět, zvlášť kolem puberty, kdy mě máma posílala na procházku se sestrou na vozíčku. Mou slintající sestrou, sedící na vozíku jako žok. A děti na mě pokřikovaly: „Už zas venčíš toho debila?“ Cítila jsem se hrozně, ale marně jsem mámu prosila, aby mě se sestrou ven neposílala. „Je to tvoje povinnost,“ odpovídala příkře, aniž by mě aspoň pohladila nebo řekla vlídné slovo.

Navzdory těmto okolnostem jsem dokončila střední školu a podala si přihlášku na vysokou do Prahy. Pryč z tohoto malého města, kde se všichni znají. Pryč od sestry a od matky. Na vysokou mě přijali, dostala jsem i místo na koleji, a byla jsem přešťastná. Zato máma začala s výčitkami. „To mě tady necháš samotnou? Bez tebe péči o tvou sestřičku nezvládnu! Jsi sobec!“

Začala vyčítat, plakat, a nakonec jsem se za nimi vydávala každý víkend. Spolužáci z fakulty jezdili na čundry, já uklízela nebo přebalovala sestru. V té době už vážila 80 kilo, dalo mi práci přesunout ji z postele na vozík, vykoupat ji, převléknout.

„No, aspoň vidíš, jakou námahu mě to stojí,“ říkala matka. „Ty to děláš jen o víkendech, já po celý týden.“ Byly chvíle, kdy jsem si přála, aby moje sestra umřela. K čemu je na tomto světě, když se z něj nedokáže ani radovat, protože ho nevnímá?

Jednou jsem mámě navrhla, že by ji mohla dávat alespoň do denního stacionáře, ale ona to zamítla! Prý by „ta holčička“ bez maminky strádala a nejspíš žalem umřela. Takže jsem strádala já. Naštěstí jsem dostudovala, sehnala si práci, potkala fajn kluka a bez matčina požehnání si ho vzala.

Když se mi narodil syn, hořekovala máma, že budu mít ještě méně času na to, abych se na péči o sestru podílela, pokud ho budu mít vůbec. Navrhla jsem mámě, že jí s manželem zaplatíme pečovatelku. A ona na to, že svou „holčičku“ nesvěří cizí osobě!

Přestala jsem za matkou jezdit a neberu jí telefon. SMS zprávy mažu bez přečtení. Mám výčitky svědomí, ale nemůžu přece obětovat svůj život a svou rodinu.

Radka, Mělník

Odborník radí

PhDr. Petr Šmolka

Pokud matka nepočala neposkvrněně jak Panna Marie, tak mi chybí jakákoli zmínka o otci obou sester. Zřejmě byl z těch mužů, co neunesou postižení vlastních dětí a zbaběle utečou. Přesto se tím však nezbavují rodičovské zodpovědnosti. Alespoň v tom, jak je definována platnými zákony. Jeho povinností by bylo matce svých dětí vypomoci, ať již péčí o postiženou dceru, nebo alespoň angažovaností ve vztahu k té druhorozené.

Radka se sice postupem času naučila hájit si své teritorium a posléze i svou vlastní rodinu, přesto ji trápí výčitky svědomí. Přitom se dle svých možností snažila matce ulevit. Od snahy zajistit sestře pobyt alespoň v denním stacionáři, až po ochotu přispívat matce na profesionální pečovatelku. Není její vinou, že matka negovala vše, co nebylo dle jejích představ.

Postižené sestře by se v obou případech nemuselo dít vůbec nic zlého. Možná právě naopak. Měla by zajištěnou odbornou péči, navíc by se ulevilo i její matce, čímž by se snížilo riziko takzvaného vyhoření. Je totiž jen otázkou času, kdy se k němu matka propracuje.

Štěstí prý přeje připraveným! Radka by se ve vlastním zájmu měla připravovat na období, kdy už se matka o sestru nebude sto postarat. Pečovatelku ani pobyt v zařízení pro podobně postižené neseženeme zpravidla ze dne na den, a tak by se o podobnou pomoc měla začít možná zajímat už nyní!

JAK JSOU NA TOM CELEBRITY?

FILIP TOMSA Pohledný herec, kterého známe především ze seriálu Policie Modrava, se rád stará o svou starší postiženou sestru Evu. „Já jsem se do tohoto stavu narodil, vyrůstali jsme vedle sebe, a tak to beru jako normální věc. Pro mě je to prostě milovaná sestra,“ říká. Nedávno sestru vyvedl i do společnosti a dokázal, že se za ni rozhodně nestydí.

Další články

Lu Gregorová

Trend: Fitko v obýváku

Nepotřebujete permanentku, nemusíte bojovat s rezervačním systémem v přeplněném fitku. Stačí vzít do ruky ručník nebo karimatku, lahev s vodou a…

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky