Jarmila: Nevím, komu mám dřív pomoci s dětmi, jestli vlastní dceři, nebo snaše!

Prohlédněte si všechny fotografie (10)

Mám dvě dospělé děti a čtyři vnoučata. Syn a dcera spolu vycházeli dobře, dokud si nezaložili vlastní rodiny. Pak se rozpoutalo soupeření o pomoc a přízeň babičky, tedy tu moji.

Ne vždy je dospělost vlastních dětí výhra. Více v galerii. 

„Mami, potřebovala bych, abys mi zítra pohlídala děti, mám něco důležitého, doufám, že máš čas,“ zavolá dcera, která je na mateřské. Jenže já už čas nemám, předtím se totiž ozvala snacha, která je také na mateřské, zda bych nepohlídala její děti. Dcera se urazí. „Pořád hlídáš jen bráchovy děti, na ty moje nemáš skoro čas! No jo, však on byl vždycky tvůj mazánek."

Následuje pomlka, v níž je obsažena hrouda neoprávněné zatrpklosti.

Vždycky jsem pomáhala oběma svým dětem podle potřeby, a snažím se o to i teď.

Situace s dcerou, kterou jsem tu vylíčila, se jako podle kopíráku opakuje i v případě syna. „No jasně, mami, že nemůžeš. Sotva si Markétka houkne, už za ní utíkáš celá žhavá pomáhat. Copak nevidíš, že tě jen využívá?“

Pomáhám podle potřeby, ale i podle pořadníku. Kdo se ozve první, má většinou přednost. Může se to samozřejmě změnit s ohledem na výjimečné okolnosti. Ale to je pak oheň na střeše. Nedávno jsem synovi a snaše slíbila, že jim děti pohlídám, aby mohli večer do kina, ale volala dcera, že dostala těžkou virózu a má horečku. Její manžel byl služebně mimo město, tchyně už měla program. Problém je, že dceřina tchyně má skoro vždycky nějaký program, naplánovaný zpravidla s půlročním předstihem a neodvolatelný.

Co jsem měla dělat? Musela jsem přece dceři pomoct. Jenže syn to nepochopil a zahrnul mne výčitkami.

Dostala jsem na syna vztek, ale současně mi to bylo líto. Taková nespravedlnost! Nakonec ale zjišťuju, že čím víc se angažuju, tím trpčí ovoce sklízím. Jak dcera, tak i syn si dělají čím dál tím větší nároky na můj čas, který bych, jako důchodkyně, mohla trávit i jinak než neustálým hlídáním vnoučat a ježděním od jednoho k druhému…

Začínám mít pocit, že kůži ze mne dřou oba, ale nedokážu jim říct ne. Cítím se unavená, bolí mne záda od zvedání těch malých cvalíků i od neustálého vysedávání v autě.

Doktor má podezření na vyhřezlou ploténku a zakázal mi jakkoli záda přetěžovat. Moje děti to ovšem berou jako záminku, proč nehlídám. Jako známku nevůle a neochoty. Odmítají připustit, že jejich dosud tak aktivní máma může mít taky zdravotní problémy. A jsou na mě naštvané.

Jarmila, Náchod

Odborník radí

PhDr. Petr Šmolka

O psychologii se nikoli neprávem mluví jako o oboru, který se pracně snaží prokázat platnost přísloví a lidových úsloví. I u tohoto příběhu by se alespoň jedno nabízelo: Za dobrotu na žebrotu. Paní Jarmile hrozí, že by se na tu žebrotu vydávala v hlubokém předklonu. Bolavá záda a vyhřezlé plotýnky dokážou potrápit někdy ještě víc než rozjívené děti.

Je jednou z nešťastnic, jimž dělá potíže ostatním cokoli odepřít. Sama konstatuje, že neumí říct NE. Již se blíží stavu, jemuž se říká vyhoření. Intenzivně hrozí tam, kde se usilovně snažíme pomáhat, a přitom zapomínáme na sebe. Průvodním znakem pak bývá zloba na ty, jimž pomáháme, a zčásti i na sebe samé. Což je zloba projevující se různými psychosomatickými příznaky.  Jen na okraj – jedním z nich jsou i bolavá záda, když jsme si toho na svá bedra naložili příliš.

Paní Jarmila by si mohla přečíst něco o asertivitě (např. Tomáš Novák: Asertivní žena). Jednou ze základních asertivních dovedností je umění říkat NE, aniž bychom se za to omlouvali a cítili provinile. Zatím by svým dětem mohla dát na vědomí, že dceřiny děti může hlídat například ve středu a synovy v pondělí. Kdyby někdy potřebovali změnu, ať se dohodnou mezi sebou.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky