I vlastní dítě se může začít chovat nepatřičně. Více se dočtete v galerii.

Přijede s rodinou na víkend na chalupu (moji) a už to začne: „Tys tady kouřila?!“ Že by se zeptala, jak jsem se měla, v týdnu zavolala, zda něco nepotřebuju? To ani náhodou.

„To nádobí smrdí jarem,“ štěkne, když si jde vařit kávu. „Špatně jsi ho opláchla!“ A vytahá ze skříně všechno nádobí, zhnuseně očichá a jde ho patřičně zbavit zbytků a pachu jaru. Kdo má z toho nádobí umytého jedovatým jarem jíst, brumlá… Skvělý začátek společného víkendu!

Pak dostanu vynadáno, že jsem upila z drahého ovocného sirupu, který je určen pouze a pouze jí, jejímu muži a jejím dětem, a neopomene zdůraznit, kolik ten sirup stál! Mně, penzistce, přece stačí ten laciný – zazní v podtextu.

Dostanu „sodu“, že jsem spotřebovala všechny těstoviny (na to, že jsem je koupila já, se už zapomnělo), nechala shnít dvě brambory. „Nesnáším, když se plýtvá jídlem,“ mentoruje dcera.

Mým nejstrašnějším přečinem ovšem je, že svá vnoučata kazím! Odmítají vyrazit s rodiči na krásný – skvěle organizovaný výlet plný poučování o dějinách naší krásné vlasti – a chtějí si stavět bunkry, jít se mnou na dobrodružnou procházku a – ó, hrůzo – vařit si čarodějnické lektvary, jak nazývají své nepoživatelné blafy. „Ty jim dovolíš, aby vařily na sporáku?!“ zakvílí dcera a jedním dechem dodá, že se pak nesmím divit, proč mám tak vysoký účet za elektřinu.

Dcera má děti vzorně vycepované. Nesmějí se například brodit v blátě. „Ty jim nové oblečení nekoupíš,“ syčí na mě dcera, a má pravdu, protože bych jim na chalupu nikdy značkové oblečení nekoupila.

Hračky musejí být perfektně uklizené a seřazené na policích, tak to doma mají. Někdy mám pocit, že nejsou od toho, aby si s nimi hrály, ale aby si je jen prohlédly a pak seřadily jako vojáčky do těch polic. Na chalupě se auta, plyšáci i kousky stavebnic povalují všude možně a já je pak uklidím, protože rodičovského cepování mají vnoučata za celý týden dost.

„Zakážu vám s babičkou na ty procházky chodit,“ zlobí se dcera na děti umazané od bahna od hlavy až k patě, protože jsme hledali „Jóžina z bažin“. A děti pláčou. Hledání strašidla si užívaly a byly šťastné. Co chce moje dcera? Proč se tak chová? Má snad vztek, že jsem na ni tu půlku chalupy nepřepsala? No, to bych dopadla.

Marie, Hradec Králové

Odborník radí

Když se i u nás dostal do módy pojem „domácí násilí“, spojovali jsme ho především s týranými ženami. Jedním z aktérů byl brunátný halama, mající problémy s alkoholem, druhým pak nebohá oběť – emočně či existenčně závislá týraná žena. Jaksi se přitom zapomínalo, že jsou i jiné podoby domácího násilí, třeba násilí na seniorech. Občas má podobu násilí fyzického, často však psychického.

Urážky, ponižování, hrozby zákazem styku s vnoučaty…

Pokud se však paní Marie domnívá, že se k ní dcera chová tak zle proto, že na ni nepřepsala polovinu chalupy, pak ji asi zklamu. Kdyby to totiž udělala, pravděpodobně bude ještě hůř! Z příběhu sice není zřejmé, zda jsou tu ještě nějací další dědicové, když ne, pak by chalupa časem dceři stejně „spadla do klína“. Je tzv. neopomenutelným dědicem.

I zde však mohou být výjimky. Usoudí-li paní Marie, že by dcera neměla mít nárok ani po její smrti, pak ji může vydědit a závětí odkázat chalupu komukoli jinému. Bude ovšem určitě potřebovat pomoc právníků.

PS. Vycepovaným vnoučatům je dobré poskytnout alespoň občas pocit, že existují i jiné přístupy.

Kdo jiný by měl vnoučata kapku rozmazlovat, než právě prarodiče!?