Muž se nejdřív oholil a upravil, než mi zavolal záchranku, málem jsem zemřela

Prohlédněte si všechny fotografie (10)

Byla bych se pro své děti rozkrájela. Pracovala jsem od nevidím do nevidím, jen aby mohly vystudovat. Živila jsem i manžela, když byl bez zaměstnání, což mu zůstalo až do důchodu. Přecházela jsem nemoci, což byla samozřejmě chyba, protože všechny tyhle prohřešky na zdraví se sčítají.

Jak najít nového partnera, se dozvíte v galerii!

Teď z toho z té velké „kalkulačky“ tam nahoře vypadla mozková příhoda. Zatím jen spíš jako důrazné varování, pouze pár dní v nemocnici a „úsporný“ režim, tedy nepřepínat se, být v klidu. A brát léky.

Cítím se unavená, trochu se mi točí hlava a bez opory nemůžu ani ven. Byla jsem zvyklá se o všechno postarat, zařídit… A teď si nemůžu jít sama ani nakoupit, protože bych upadla. Nemůžu si vyluxovat, protože se mi zatočí hlava. Bydlím sama. Už před dvěma lety jsem se rozvedla. Unavovalo mě už živit manžela, neschopného najít si práci, poslouchat jeho nářky a věčné skuhrání, jak je ten svět nespravedlivý. Ostatně nikdy pro mě nic neudělal, a když jsem jednou dostala těžký žlučníkový záchvat a potřebovala zavolat záchranku, musel se napřed oholit, vykoupat, naparádit, a teprve pak šel pro záchranku (mobily ještě nebyly). Trvalo mu to hodinu, zatímco jsem málem umírala.

Teď bych zase potřebovala pomoc, ale žádné z mých dětí nechce vzít na vědomí můj zdravotní stav. Nemůžou mi ani skočit na nákup, protože jsou příliš zaměstnané. „Neměla ses rozvádět, mohl se o tebe starat táta,“ vmetla mi dcera, když jsem ji poprosila, aby mi přinesla nějaké potraviny a trochu poklidila.

S ostatními třemi potomky je to stejné. Obtěžuju je. Byla jsem přece vždycky zdravá a všechno zvládala. Ostatně kdybych byla na umření, nepustili by mě z nemocnice za pár dní. Asi jsem tam měla rovnou umřít, to by se ale popraly o můj byt a chalupu.

„Měla bys na mě ten barák přepsat,“ přišla za mnou dcera. Ani se nezeptala, jak mi je! „A co bude s tím tvým bytem, kdyby náhodou něco?“ přišla druhá. Neudělám nic, ať si počkají. Ale často pláču, protože vzpomínky se mi vnucují do hlavy samy. Jak sedím u jejich postýlek, když mají horečku, jak se bojím o jejich život, jak šetřím, aby mohly studovat a pak měly alespoň základní vklad na hypoteční úvěry na byt…

A tak zvedám mobil a volám kamarádkám, které si ten čas najdou. Telefon mám pořád u sebe v marné naději, že se mi některé z dětí ozve. Ale na displeji se objevují jen čísla přátel.

Kde jsem udělala chybu? Stále jsem myslela na druhé, pomáhala, sebe upozaďovala, protože mě tak vychovali. Do poslední chvíle jsem se starala o svoji nemocnou maminku, ale zřejmě to nebyl příklad, který by se mým dětem vryl do duše.

Už jim nemám co dát, jsem jako živá bezcenná. Asi se s tím musím vyrovnat, ale je to těžké. Hlavně, abych se uzdravila a zase se dokázala o sebe postarat. Ale co s tou ránou na duši?

Veronika, Louny

Odborník radí

PhDr. Petr Šmolka

Děti paní Veroniky nejsou zrovna příkladem hodným následování, což ale ještě neznamená, že je špatně vychovala. Bylo by pošetilé, pokud by si něco vyčítala. Budiž, možná je kapku (dost) rozmazlila, se svou troškou však i otec a v neposlední řadě také jejich okolí. Těžko je dnes přiměje, aby se o ni více zajímaly, natož aby jí samy pomáhaly. Místo toho by od nich ale mohla požadovat finanční příspěvek na to, aby si potřebné služby mohla „nakoupit“.

Pečovatelskou službu může ve vybraných případech předepsat i ošetřující lékař, pak ji alespoň částečně hradí zdravotní pojišťovna. Přátelé jsou jistě fajn, je dobré nechat si je však především jako sociální zázemí. Jako někoho, s kým je možné se sejít, s kým si lze popovídat. Nákupy, úklid a zdravotní pomoc by ale měla paní Veronika řešit radši prostřednictvím placených služeb.

Když jí to její příjmy neumožňují, pak by se mohla zajímat třeba o zpětnou hypotéku. Mohla by ji dostat na byt, možná i na chatu. Princip je celkem prostý a v řadě zemí běžný. Její investice by spočívala v ochotě nechat některou z nemovitostí finančnímu ústavu s tím, že by dostala buď jednorázově její cenu, nebo doživotní rentu. Samozřejmě, že by ji mohla trvale užívat. Svým způsobem by tím sice vydědila své děti, možná by ale měly, co si zaslouží…

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky