Vždycky je mi líto, když v lese narazím do pavučiny a strhnu ji. Je z toho pavouk smutný?

No, ten den už se asi nenají. Ale on si zase utká novou. Křižáci obnovují své sítě každý den i bez vašeho přičinění.

U vás v rodině nebyli pavouci nepříjemní nikomu?

Ale kdež! Vždyť jsou úžasní. My byli pořád venku. A u babiček a dědečků v kůlně, kolem králíkárny… Pavouci jsou všude. Odmalička jsem je krmil mouchami a nikomu to nevadilo.

I zápřednice?

O těch se tenkrát nevědělo. To je dnes jediný pavouk, o kterém se píše, že někdy někoho kousne. Na Mostecku kdysi zápřednice kousla nějakého staršího pána. Opotil se a bolelo ho to. Další den mi napsali, že už je v pořádku. Když vás bodne vosa, také vám naskočí husí kůže, je to pálivá bolest, srdce se rozbuší. Je těžké odlišit, zda jdou na postiženého mrákoty z pavoučího jedu, nebo z toho, že ho kousnul pavouk a on panikaří. Pavouků se nebojme. Nikdy nikdo u nás na kousnutí naším pavoukem nezemřel. Na vosí či včelí bodnutí se, bohužel, umírá každoročně.

Jací jsou pavouci?

Ohromně zajímaví. Dokáží snovat pavučiny jako nikdo na světě. Jejich sexuální život je nesmírně pestrý a kuriózní. Někteří pečují o mláďata. A někteří jsou i krásní. Barevní. Taková maloočka smaragdová… Ta už je velké zvíře. Tělíčko nějakých patnáct milimetrů. Tu když si dá děvče na tričko, má ji jako šperk.

Jakou barvu mohou mít pavouci?

Hnědou, žlutou, zelenou, oranžovou, černou i červenou. Některé druhy mají výstražné zbarvení, jako třebas křižák pruhovaný, který vypadá jako sršeň. Ta barva je určena pro okolí, sami křižáci vidí velmi špatně, orientují se hmatem. Ale samci skákavek bývají často výrazně zbarvení, mívají na přední straně hlavohrudi bílé či oranžové proužky, na makadlech trsy barevných chlupů. Skákavky mají z pavouků nejlepší zrak, mají barevné vidění, a ty barvy jsou určeny samičce, aby se jí sameček líbil. Australští pavouci rodu Maratus předvádějí úžasné zásnubní tance, během nichž třepou makadly a signalizují třetím párem nohou, aby nakonec roztáhli zadeček a zvedli ho nad sebou, jako zvedá páv roztažená ocasní pera, aby vynikla jejich barevná kresba. Zadejte si na kanálu YouTube výraz „Peacock spider“ a uvidíte, co jste ještě neviděli. Ale nakonec – stojí na tom svět.

Asi to má logiku. Pavoučí samičky jsou prý někdy dost agresivní…

Ano, obvykle na ni musí sameček pomalu. Křižák třebas vydrnkává na pavučinu speciální znamení, aby samička pochopila, že to je on. Samička proti němu občas vyrazí, ale on se vždy stáhne a trpělivě drnká tak dlouho, dokud se samička neuklidní a nenechá se oplodnit. Někteří slíďáci buší do suchého listu, sameček lovčíka hajního dokonce přináší samičce dárek v podobě kořisti zabalené v pavučinovém balíčku.

Jaká je pavoučice matka?

Každý pavouk dokáže usnovat pavučinu. Ne každý má třebas oči, ale každý má snovací žlázy. A ty slouží mnoha účelům. Všichni pavouci vypouštějí vlečné vlákno, samci tkají spermatickou síťku, pavouci si mohou upříst úkryt, někteří tkají sítě k lovu. A každá samička umí utkat kokon, který slouží k ochraně vajíček. Nejjednodušší to mají samičky pavouků žijící na zemi – utkají mističku, tam vypustí vajíčka, pak utkají vršek, spojí to a kokon klidně nechají pod kamenem. Samička křižáka pruhovaného to má složitější. Vše dělá zavěšena na vláknech. Utká horní polovinu kokonu a zespodu do ní vajíčka, která jsou slepená sekretem, vytlačí. Pak masu vajíček malinko popotáhne, aby vznikla dutina, kam si mláďátka po vylíhnutí vlezou. Uzavře kokon zespodu, přidá povrchovou vrstvu a nějaký čas kokon, zavěšený v pavučině, hlídá. Některé pavoučí samičky nosí kokon všude s sebou. Slíďáci ho mají přilepený na snovacích bradavkách a vláčejí ho po zemi. Proto má kokon na povrchu tuhou vrstvu. Když pak mají přijít malí na svět, musí samička kokon protrhnout. Pavoučci na ni vlezou a ona je nějakou dobu vozí na zádech. Den dva, pak se rozlezou a jdou si po svých…

Ona si pozná všechna svoje miminka?

No, když se porvou dvě pavoučice a nějaké mládě si přeleze, tak klidně nosí i to cizí.

Co je snem arachnologa?

V každém z nás je kousek filatelisty. Takže najít něco nového, vzácného. Nový druh pro vědu. Nebo nový druh pro republiku. Těch jsem zatím objevil osmnáct. Rád sbírám pavouky na neobvyklých místech – v močálech, ve skalních městech, v dutých stromech. Skalní stěny slaňuje za účelem sběru pavouků málokdo. A metr hluboko v suti je přede mnou nehledal ještě nikdo. Přitom jsou tam poklady. V roce 1987 jsem v křemencové suti na Ještědu objevil plachetnatku suťovou – byl to první nález v Evropě. A jak nám vědecké jméno druhu – Wubanoides uralensis Pakhorukov, 1981 – napovídá, ten druh byl popsán z polárního Uralu pouhých šest let před mým nálezem v srdci Evropy. Hlavní areál rozšíření druhu se rozkládá od Barentsova moře po Jenisej. V období zalednění to u nás musel být běžný druh, ale když se oteplilo, stáhl se do chladnějších končin. Pouze v hloubi kamenitých sutí je dnes v Evropě tak vlhko a chladno jako pod kameny na Sibiři. To je důvod, proč u nás takto v podzemí přežívají izolované populace některých severských druhů.

Změnil je nějak život pod zemí?

Ano. Populace, které žijí v našem podzemí asi 12 000 let od skončení zalednění, již mají o 20 % delší nohy než jejich příbuzní obývající povrchové biotopy na Sibiři. Druhy, které u nás nejspíše přečkaly několik zalednění, už mají i velmi redukované oči. Během vývoje v podzemí se u všech organismů redukuje zbarvení a ztenčuje pokožka, protože tu není nebezpečné záření ani vítr, redukují se oči, protože jsou ve tmě k nepotřebě. Zato se prodlužují končetiny, smyslové chlupy a rozvíjejí se další smyslové orgány, aby jedinec ve tmě lépe vnímal, dále dosáhl, našel potravu a partnera. Největší bohatství podzemních forem nalézáme v Dinárském krasu. Panovalo přesvědčení, že ve střední Evropě, jejíž život byl zdevastován při opakovaných zaledněních, žádné formy přizpůsobené k životu v podzemí nežijí. Tak tomu ovšem není. Ten mýtus jsem zbořil.

Mají pavouci nějaké nepřátele?

Pavouci jsou strašní chudáci. Jsou totiž měkoučcí. Já mám rád brhlíky, jsou to krásní ptáci. Ale když pomyslím, co pavouků vyšťourají zpod kůry… Co kokonů těch nešťastných pavoučků zlikvidují. A to zdaleka nejde jen o brhlíky. Rejsci, sýkorky, rákosníci, všichni hmyzožraví savci i ptáci žerou i pavouky. Žáby a ještěrky právě tak. Daleko nejhorší nepřátelé pavouků se však rekrutují z řad blanokřídlého hmyzu. Několikrát už se na mě obrátili lidé s tím, že našli na fasádě svého domku podivné hliněné hnízdo s pavouky. Ale to není hnízdo těch pavouků. Je to hnízdo kutilky. Ta loví pavouky, paralyzuje je bodnutím a odnáší je do postaveného hnízda. Naklade na ně svá vajíčka a vylíhlé larvičky pak ochromené pavouky, coby „živé konzervy“, postupně požírají. Když si oplodněná samička zápřednice mokřadní upřede pevnou komůrku, několik dní čeká, než v ní vytvoří kokon s vajíčky. To je vhodná chvíle pro hrabalku Homonotus sanguinolentus, která vnikne do komůrky a paralyzuje bodnutím samičku na dobu nezbytně nutnou k nakladení svého vajíčka na její zadeček. Vylíhlá larva se pak po několik dní živí nejen tělními tekutinami a tkáněmi pavouka, ale v konečné fázi, když pavouka zahubí, i nevykladenými vajíčky.

Zámotek pavouka je pak využit ještě k přezimování kukly hrabalky. Obdobně to dělají někteří lumci, zevnitř vyžírají pavouky larvy much kulatěnek atd. Svět bezobratlých je – z našeho pohledu – plný děsivých dramat. Ve filmu Vetřelec je to ztvárněno naturalisticky a zcela věrně.

No ale oni pavouci mají také pěkně mazané lovecké strategie…

To je pravda. O lovu do nastražených sítí už jsme mluvili. Slíďáci, kteří běhají – slídí – všude po zemi, loví jako vlci, během. Šplhalky lezou po keřích a loví kořist, kterou na větvích dostihnou. Skákavky na kořist skočí. Někteří běžníci číhají na květech na hmyz, který tam usedne. I u nás žije v budovách tu a tam lepovka jižní – jako všechny lepovky vytváří v části zvětšených jedových žláz lepkavý sekret. Když narazí na kořist, ze vzdálenosti asi 2 cm na ni z klepítek tento rychle tuhnoucí sekret vystříkne. Během výstřiku, který netrvá déle než 30 milisekund, zachvěje drápky klepítek, takže sekret dopadne ve tvaru zubaté cik-cak linie a přilepí kořist k zemi. Zástupci tropické čeledi Hersilidae zase mají mimořádně dlouhé snovací bradavky. Kolem kořisti dokáží několikrát rychle oběhnout a vypouštět ze snovacích bradavek široký pás pavučiny.

Pomáhá, když se pavučina přiloží na ránu?

Ranhojiči to tak dělávali a má to racionální jádro. Pavučina je fungicidní a baktericidní. Nemůže plesnivět ani hnít. Ale platí to hlavně pro pavučinu, ze které je utkán vaječný kokon. Zaprášenou síť pokoutníka bych na ránu nedával.

Jsou pavouci nějak užiteční?

Prakticky se pavučiny kdysi využívaly v optických přístrojích. Je to nejtenčí vlákno, jaké tam můžete nalepit. Od 18. století se lidé pokoušeli spřádat pavoučí vlákna a něco z nich vyrobit; první byly na řadě rukavičky. Ale pavouky nelze chovat ve velkém jako housenky bource morušového, tak z jejich průmyslového využití sešlo. Ovšem vytvořit pavoučí vlákno s pomocí genetických manipulací se vědci snaží dodnes. Hlavní význam pavouků pro člověka však tkví v tom, že jsou součástí přírodní rovnováhy. A živí se druhy hmyzu, který my často považujeme za škůdce. Na polích i v sadech jsou pavouci součástí integrovaného zemědělství. Když je nezahubíme pesticidy, oni nám pomohou tím, že sloví část hmyzu, který by si chtěl vzít díl z naší úrody.

Mění se složení naší fauny pavouků? Jsou tu dnes jiní pavouci než před 30 lety?

Trošku ano. Křižák pruhovaný se u nás poprvé našel začátkem 90. let. Do té doby byl v Německu, Maďarsku, na Slovensku. U nás ne. Dnes je to zcela běžný pavouk. Nebo jiný případ z našich domácností. Nahoře u stropu bydlela v místnostech odjakživa třesavka sekáčovitá. Má dlouhé nohy jako někteří sekáči. Jenže tak před 30 lety se začala objevovat třesavka velká. Druh z jihu. Dnes je úplně všude. Jak ve městech, tak ve venkovských domech. Máme klubovnu v sokolovně. Vždycky tam v rohu u velkého květináče seděl pokoutník. A najednou tam není pokoutník, ale třesavka velká. Dole v dílně měl síť pokoutník. Najednou vidím pokoutníka ležet na zemi a už tam má síť třesavka.

Ona je silnější než pokoutník?

Má dlouhé nohy a z dálky na něj dokáže naházet pavučinu. Přemůže i opravdu statného pokoutníka. Už před lety mi pár lidí napsalo, že třesavky vytlačují pavouky z jejich domů. Obrovská invaze, kterou odnášejí naši původní, domácí pavouci.

Jaký je náš největší pavouk?

Lovčík vodní, křižáci, stepníci – to všechno jsou statní pavouci, zejména samičky. Úplně největším naším pavoukem je ale slíďák tatarský. Samička má v těle až 35 mm, takže s roztaženýma nohama k osmi centimetrům.

A nejhezčí pavouk?

Samečci stepníků a skákavky rudopásé mají na sobě kontrastní červenou a černou barvu. To je veliká nádhera. Křižák pruhovaný, na kterého se lidé nejčastěji ptají, je černožlutě pruhovaný, vypadá jako sršeň sedící v pavučině. Maloočku smaragdovou už jsem vychvaloval. Z křižáků mám nejraději tlusťoučkého křižáka čtyřskvrnného s cihlově červeným zadečkem. Mezi pavouky je spousta krasavců.

Rčení, že pavouci nosí štěstí, je asi to jediné pozitivní, co na jejich adresu konstatujeme. Jinak se jich spíš bojíme a štítíme. Čím to je?

To by věděl spíš psychiatr. Když opice otočí kámen a najde pavouka, slupne ho. Jihoameričtí pralesní indiáni se pavouků nebojí. Taková samice sklípkana plná vajíček – to je pro ně lahůdka. Opálí chlupy, a mají omeletu. Pavouci byli vždy součástí mytologie. U indiánů Lakotů se bůžek-šibal jménem Iktómi zjevuje v podobě pavouka. Strašit lidi pavouky je až záležitostí moderní doby. Ale uvědomme si, že pojem internetová „síť“ – World Wide „Web“ – je inspirován pavučinou.

Přinesli vám pavouci štěstí?

Dělám práci, kterou mám rád a která mě živí. Znalost přírody vlastního území patří ke kultuře každého národa. A já jsem měl to štěstí, že jsem svými výzkumy mohl k poznání naší přírody přispět slušnou měrou. Takže přinesli.

TAK ŠEL ČAS

1953 - Narodil se 4. července.

1976 - Absolvoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze.

1977 - Nastoupil jako arachnolog do Československé akademie věd.

2002 - S profesorem Janem Bucharem vydává Katalog pavouků České republiky, jeden ze dvou nejlepších národních katalogů pavouků na světě.

2008 - Stává se prvním předsedou České arachnologické společnosti.