Odpuštění je přijetí reality. Bez myšlenek na pomstu, bez hněvu, bez smutku. Ne každý dokáže odpouštět tak, jak by si přál. Ne každý odpouštět chce. Jedno je ale jisté – odpuštění vnáší do života mír, klid, úlevu. Lásku. Následující příběhy jsou jí plné. A přitom vina, které se v tomto případě dostalo absolutního odpuštění, byla obrovská…

ZTRATIL VŠECHNY

Jedné chladné únorové noci smetl ze silnice vůz Chrise Williamse a jeho rodiny opilý 17letý řidič. Po prudkém nárazu Chris, nehledě na vlastní zranění, automaticky pohlédl dozadu, kde seděly jeho dvě děti. Okamžitě mu bylo jasné, že jedenáctiletá dcera a devítiletý syn jsou mrtví. V šoku se obrátil na manželku. Ale uviděl jen, jak jeho těhotná žena vydechla naposledy… Dříve než se mu podařilo vyprostit z vozu, uprostřed bolestného sténání a pláče, mu prý bleskla hlavou jediná myšlenka: Ať má tuhle hrůzu na svědomí kdokoli, odpouštím mu. Nehoda se odehrála přesně před 10 lety.

A 10 let Chris musí nevěřícímu okolí opakovat, že opravdu ani vteřinu nikoho neobviňoval. Tisíckrát vyslovená skutečnost ho přivedla na dráhu motivačního řečníka, inspirujícího ostatní k milosrdenství a ztělesňující důkaz, že odpustit znamená uzdravení vlastní duše. Policie tenkrát po havárii našla opodál úplně zmateného 17letého hocha, který tragédii zavinil. O pár týdnů později měl soud rozhodnout, zda ho bude stíhat jako mladistvého, či jako dospělého. Jako dospělý mohl vyfasovat 30 let. Jako mladistvý by vězení opustil v jednadvaceti. Byl to Chris, kdo vystoupil s přáním, aby vraha jeho rodiny soudili jako nezletilého. Když se nedávno mladík oženil, Chris mu přišel na svatbu popřát hodně štěstí…

ZATČENÍ ÚLEVU NEPŘINESLO

Doktor Chuck Sandstrom byl před lety v Ohiu brutálně napaden imigrantem. Utrpěl přitom devastující poranění mozku. Útočník se ukázal jako několikrát trestaný násilník a alkoholik. Mlátil jeho hlavou o cihlovou zeď, kopal do něj. Oběti zmasakroval obličej, Chuck se málem udusil vlastní krví. Šest týdnů ležel v kómatu a lékaři jeho manželce Auburn dávali pramalou naději. Rodina si prošla fází vzteku, strachu i myšlenek na pomstu. Auburn si v jednu chvíli přála útočníka vlastníma rukama zabít. Jenže pak poznala jeho zlomenou ženu, která kvůli manželovi přišla o všechno – práci, společenské postavení, chuť do života. Jejich mladšího syna začali ve škole šikanovat, protože má otce vraha. Dcera se psychicky zhroutila a nevycházela z pláče.

Byli to hodní, obyčejní lidé, kteří na otcově alkoholismu a agresivitě nenesli vůbec žádný podíl. Blízcí oběti tak začali balancovat mezi myšlenkami na pomstu a hlubokým soucitem se zločincovou rodinou. „Zatčení pachatele nám nepřineslo žádnou úlevu,“ vzpomínal později Chuck. Nejvíc nám pomohlo překlenout se přes bolest přátelství s jeho blízkými. Všichni jsme potřebovali útěchu a pomocnou ruku. Nakonec se Chuck v roli žalobce přidal na stranu obhajoby. Byl to právě on, kdo bombardoval advokáta i prokurátora ve snaze zabezpečit obviněnému co nejmírnější trest s přístupem k léčbě, práci a rodině.

KDYŽ JE VRAH OBĚŤ

Před čtyřmi lety vešel ozbrojený Adam Lanza do budovy základní školy v Newtownu v Connecticutu, tam zastřelil 20 dětí a šest zaměstnanců a poté obrátil zbraň proti sobě. Bylo to snad nejstrašnější masové střílení ve škole v historii USA. Jednou z dětských obětí byl i šestiletý Jesse Lewis.

Ráno před tragédií, než se před školou rozloučil s matkou, napsal do námrazy na okně jejich auta: Mám tě rád. Scarlett Lewis se to líbilo a vyfotila si obrázek do mobilu. Je to poslední památka na její dítě. Když pak procházela prvotním šokem, věděla, že nejvíc ji teď potřebuje její starší syn, který by bez okamžité pomoci lékařů bratrovu smrt nezvládl. Řekla mu, že oba musí žít dál. A že nejméně ze všeho teď potřebují negativní myšlenky. Že pokud jim něco po bratrovi zůstalo, pak láska. Na Jesseho pohřbu vyzvala všechny, aby se snažili soustředit víc na lásku než na nenávist. „Tato tragédie začala zlobou a nenávistí v hlavě střelce. Prosím, uctěte památku Jesseho i všech ostatních dětí s myšlenkou odpuštění, která může změnit tento svět k lepšímu.“ Později pak ještě několikrát hovořila o tom, že Adam Lanza se jako masový vrah nenarodil. Měl problémy ve škole, nedostávalo se mu základní sociální a emoční podpory. „Za to, co se stalo, nese vinu společnost, tedy my všichni. I já si prošla samozřejmě obrovským vztekem při pomyšlení na střelce, na dětský strach, na jejich mrtvá těla… Ale dnes vím, že Adam Lanza byl stejná oběť, jako jsme my všichni…“

ÚPLNĚ OBYČEJNÝ NÁKUP

Marion Hedges z New Yorku se v doprovodu 13letého syna vydala o Halloweenu do nákupního centra koupit nějaké cukrovinky pro dětskou charitu. Byla to hloupá náhoda. Parta výrostků, stojící o patro výš, shodila schválně dolů těžký nákupní vozík zrovna v momentě, kdy tudy procházela. Vozík spadl přímo na ni. Zůstala v bezvědomí.

Utrpěla rozsáhlé poranění mozku. Její osobnost je nevratně poškozena. Má stavy lepší i stavy, kdy mentálně odpovídá devítiletému dítěti. Rychle zapomíná, pak se jí však všechno vrátí, snad aby si uvědomila, jak moc se její život změnil. Zapálená filantropka se snaží pokračovat ve své charitativní činnosti, ale už nikdy nebude jako dříve. Věrná svému dobrému srdci však svým viníkům odpustila. Jamile se trochu zotavila, začala se zajímat o to, co bude s chlapci, kteří byli právě ve věku jejího syna. Zjistila, že ten, kdo vozík hodil, rozhodně nebyl žádný svatoušek. Ve své minulosti měl agresivitu vůči spolužákům i týrání zvířat.

Před soudem však prohlásil, že svého činu lituje a nemínil nikomu ublížit. V sále tenkrát zřejmě o jeho slovech pochybovali všichni. Až na Marion. „Má celý život před sebou. A milion šancí. Můj syn má také 13 let. Mám pochopení. Nechtějte po mně, abych tomu chlapci zkazila život. Vždyť já se na něj vůbec nezlobím…“

NIKDY TO NEŘEKNU

Den před svatbou se Rachel Friedmanová loučila se svobodou. S kamarádkami blbly v bazénu. Pak ji jedna začala v legraci tlačit do vody, avšak s takovou razancí, že její hlava prudce narazila na dno. Utrpěla fatální poškození páteře. Od té doby je ochrnutá od prsou dolů. Ani na vteřinu ji prý nenapadlo zlobit se nebo obviňovat toho, kdo jí zranění přivodil.

Ostatně nikdy ani veřejně neprozradila, kdo to byl, aby dotyčnou osobu chránila. Říká jen, že dál zůstává její přítelkyní a má ji ráda. Nikdo si prý neumí představit, jakým peklem sebeobviňování si prošla. „Deprese a obviňování, ale nikam nevedou. S odpuštěním se žije dobře,“ říká. Svatbu musela o rok odložit. Ale se svým snoubencem se stejně vzali. Před zraněním milovala tenis, surfování a tanec. Dnes je odkázána na to, aby ji někdo oblékl a posadil do vozíku. Dceru musela přivést na svět náhradní matka. Rachel s ní nemůže být dlouho sama. Ale za pomoci zubů ji prý už zvládla i přebalit. Kdo by se z takového úspěchu neradoval? „V médiích jsem získala přezdívku paralyzovaná nevěsta. Je to směšné. Také mi nabízeli spoustu peněz za to, když prozradím, která družička mi zranění přivodila. Nikdy to neřeknu…“

NECHAT H...O LEŽET

K těm, kteří mají právo obviňovat celý svět, patří i známá lektorka Jitka Ševčíková. Tragicky jí zahynul 14letý syn. Ona však negativním myšlenkám propadnout nechtěla. Na světě je jen málo velkorysejších lidí a lidí schopnějších odpouštět, než je ona.

„Bylo by bezva, kdyby se dalo někde na těle zmáčknout tlačítko,Odpuštění‘, jako když spláchnete na záchodě. Bohužel tak to nefunguje. Z mého pohledu je odpuštění či odpouštění jakýsi,detoxikační‘ dlouhodobý pozvolný proces zbavování se jedu v naší duši. Většinou se ve mně melou protichůdné pocity a některé pocity a informace dokonce dobíhají či se je dozvídám se zpožděním v době, kdy si myslím, že už mám křivdu zpracovanou. A jede se nanovo. Chci se uvolnit, cítit úlevu, ale cítím leda vztek, křivdu, zoufalství, někdy bezmoc, zášť. Za sebe mohu říci, že rozlišuji mezi zlem spáchaným z hlouposti, nezkušenosti, neznalosti nebo nedbalosti, a tím, kdy jde o akci vědomou nebo dokonce naplánovanou. To je pak odpuštění maraton na dlouhou trať.“

Jitka hovoří o tom, že když odpustila, žije se jí lépe. A na svých workshopech učí techniku „Nechat hovno ležet“. Jde o to, že čím víc se křivdou a proviněním zabýváme, tím více tomu dáváme energie a pozornosti. „My se tím hovnem ještě často celí pomažeme a pak smrdíme křivdou do daleka. Tím zároveň tomu, kdo nás poškodil, dáváme najevo, že nás to bolí, že se trefil do citlivého místa. Nejde o to zlhostejnět. Odpuštění je velkorysost, vlastnost hodná králů a královen. I když ji někdo zaměňuje za slabost…“

Zbavit se balvanů

Pohled odbornice

Psycholožka Mgr. Šárka Bezvodová dobře ví, jak prospěšné může být odpuštění pro lidské zdraví. Mezi jejími klienty jsou ti, co nedokážou odpustit jiným, i ti, co nemohou odpustit sami sobě.

Co je odpuštění?

Odpuštění je dar. Něco, co člověka vysvobozuje z nejtěžších životních situací. Na obou stranách. – Ať již jsme v roli ublíženého, nebo toho, kdo ublížil. Je pochopitelné, že vezmemeli si jakékoli náboženství, většinou jejich duchovní cesta končí právě odpuštěním. Má hluboký lidský smysl.

Liší se naše schopnosti odpouštět? Rodíme se s vlastnostmi, které tyto schopnosti predikují?

Domnívám se, že schopnost odpustit máme všichni. Stejně jako třeba schopnost soucitu. Ale její míra vlastnostmi lidí dána být může. Hůře odpouštějí lidé, kteří mají sklon obviňovat druhé. – Za všechno špatné, co se mi v životě děje, může řád, společnost, doba, sousedé, rodina… Tento rys udržuje člověka v roli oběti a proces odpuštění komplikuje. Stejně jako i další vlastnosti mající extrémní polohu, jako třeba mimořádná zásadovost. Neochota přijímat jiné pohledy. Ale také neochota přijmout svoji omylnost či slabost.

Bývá stejně těžké odpustit sám sobě?

Ano. V některých případech i těžší. Velmi často pracuji s lidmi, kteří sami sobě odpustit nedokáží. Nejsou schopni jít dál ve svém vývoji – některé role opouštět a nové přijímat. Pochopit, že v každém věku se učíme, přizpůsobujeme novým věcem, tudíž v každém věku se můžeme mýlit.

Jaký vliv má odpuštění, ať již samu sobě, či někomu druhému, na naše zdraví?

Zásadní. Nejdestruktivnější pocity, které v životě máme, jsou pocity viny a pocity křivdy. Když je živíme a dlouho v sobě udržujeme, dokážou naši psychiku rozežrat jak kyselina. Existují však i poruchy somatické, které bez odpuštění nejsou řešitelné. Mám takové pacienty. – Vzpomínám na muže, který trpěl poruchami spánku. Měl mimomanželský vztah, narodilo se dítě. Vyřešil to z jistého pohledu možná i dobře – domluvili se, že dítě nebude vídat. Že na všechno zapomenou. Ona se vdala, dítě vyrůstalo v úplné rodině. Jenže ten muž si nikdy neodpustil, že se na ně vykašlal. Od té doby mu přibývalo problémů, které vyvrcholily těžkou spánkovou poruchou. Byl přesně tím příkladem, kdy bez odpuštění k nápravě dojít nemohlo.

Kdy je odpuštění velkorysost, a kdy naivita či slabošství?

Pravé odpuštění tyto přívlastky nemá. Stává se, že někomu řekneme já ti odpouštím, ale vnitřně vlastně odpuštění neproběhne. Pořád tam jsou emoce, pořád trochu čekáme, že se mu jeho čin vrátí. To není odpuštění. Když k odpuštění skutečně dojde, není ani o velkorysosti, ani o slabošství, ale o tom, že proces proběhl, my už nic nepotřebujeme řešit a necítíme nic negativního. Velkorysost se v tomto případě může projevit jen tak, že si uvědomujeme, jak je odpuštění důležité, a snažíme se pro ně všechno dělat.

Co se stane v momentě, kdy opravdu odpustíme?

Jak jdeme životem, neseme určitou zátěž skutků, které činíme a které někdo činí nám. V některých případech jsou to opravdu strašně těžké balvany, které v pomyslném batohu vláčíme. Pokud neodpustíme, ať již sobě, či druhým, vláčíme je dál a dál a jsme z toho vyčerpanější a vyčerpanější. Když odpustíme, té obrovské zátěže se zbavíme.

Dej nám sílu odpouštět

PhDr. Petr Šmolka je náš přední odborník na manželství a mezilidské vztahy. S vinou a odpuštěním se setkává dennodenně. Je přesvědčený, že neschopností či nechutí odpouštět ubližujeme především sami sobě. – Zevnitř se budeme užírat a blízcí lidé nás budou opouštět, případně je sami zapudíme.

Odpouštění bývá vždy záležitostí přinejmenším dvou aktérů – odpouštějícího a toho, komu je odpouštěno. Nemusíte se mnou souhlasit, můžete se mnou polemizovat, přesto se domnívám, že z psychologického hlediska je institut odpouštění významnější po odpouštějícího. Vedle notoricky známého „odpusť nám naše viny“ by se mělo objevit i „dej nám sílu odpouštět“. Těžko říci, zda je nám tato schopnost vrozená, možná je spíše dějinami lidstva „vyšlechtěná“. Lidé, kteří jsou touto schopností nadaní, nepochybně přežívají déle, jsou zdravější a rodí se jim odolnější potomci než zapšklým ukřivděncům. Darwinův přirozený výběr hraje roli i zde!

Odpouštění nemůže být zcela bezbřehé. Je zdravé, dokážemeli odpustit epizodické činy, je sporné, zda bychom měli odpouštět i činy chronicky se opakující nebo závažné charakterové vady.

Proč je odpouštění zdravé? – Chceme-li se napít čerstvé vody z kohoutku, který jsme dlouho nepoužívali, pak chvilku vodu odpouštíme, aby se ta zatuchlá odplavila. Hrozí-li přeplněná přehrada protržením, odpouštíme přebytečné kubíky tak dlouho, až se dané riziko sníží. Naplní-li se Papinův hrnec párou, pak má pojistný ventil, který páru odpouští a snižuje tím nebezpečí exploze. Hýčkáme-li si faktické či někdy jen domnělé křivdy, tak se i v nás hromadí zatuchlina, jak ve vodovodních trubkách, hrozí nám devastace jako přeplněné přehradní nádrži, případně výbuch jako papiňáku s porouchaným pojistným ventilem.