Co dělat, když se potkáte s člověkem, který je "divný", se dozvíte v galerii.

S Renatou chodil můj syn Jaroslav téměř 10 let. Byla už členem rodiny, jezdila s námi na chalupu a to, že se s Jaroslavem vezmou, byla pro všechny hotová věc. Když mi syn oznámil, že se s Renatou rozcházejí, protože se zamiloval do Šárky, své kolegyně z práce, rozvedené matky sedmiletého chlapce, byla to pro mne rána. Ale i pro manžela a naši dceru Janu, která už vnímala Renatu jako svoji „skorosestru“. A samozřejmě pro Renatu.

Bylo jí třicet, léta čekala, že se s Jaroslavem vezmou, a najednou konec. Možná že i tahle okolnost způsobila, že jsem nedokázala cítit k Šárce nic jiného než vztek. Jistě, na každý vztah musejí být dva, takže vinit pouze Šárku z rozpadu Jaroslavova vztahu s Renatou by bylo asi nespravedlivé. „Bereš si rozvedenou ženu s dítětem, a přitom jsi už dávno mohl mít vlastní,“ vmetla jsem synovi výčitku, plna hořkosti z jeho ukončeného vztahu s Renatou i frustrace z toho, že nemám vlastní vnouče. S Šárčiným synem Kájou bych se byla ráda sblížila, ale narazila jsem na nepropustnou bariéru, kterou má podle mne na svědomí jeho matka Šárka.

„Můžeme si tykat a ty mi říkej babi,“ navrhla jsem krátce po svatbě Kájovi. Díval se na mne zarputile. „Maminka říkala, že nejste moje babička. Já už mám dvě babičky. Jedna se jmenuje Liduška a je to máma mámy. Druhá je Květa a je to máma mýho táty. Toho vlastního.“ Byla to pořádně studená sprcha, ale pokusila jsem se zvládnout situaci bez emocí. „Tak dobře. Ale můžeme si tykat a ty mi říkej Andreo,“ navrhla jsem.

„Tak dobře, paní Andreo,“ souhlasil Kája, ale vytrvale mi vykal a před jménem neopomněl přidat „paní“. Doufala jsem, že se to časem změní, ale když se nic nedělo, rozhodla jsem se promluvit si s Šárkou. Jen pokrčila rameny. „Kája to tak prostě cítí. Jste pro něho cizí člověk. Nebudu ho k ničemu nutit.“ A sjela mě chladným pohledem nadřazené krasavice ověnčené dvěma doktoráty. Tahle studená ženská že miluje mého syna? - proletělo mi hlavou. Kdo ví, nejspíš se jí zamlouvalo, že už ve svém věku zastává post vysokého manažera prosperující firmy a má nakročeno na funkci ředitele.

Šárka udělala všechno pro to, aby Jaroslava odřízla od rodičů i sestry, a podařilo se, stal se kolečkem v soukolí její rodiny a s námi se vídá tak dvakrát třikrát do roka. Vlastní děti nemá, Kája mu říká Járo a já jsem pro vyženěného vnuka i po třech letech „paní Andrea“.

Odborník radí

Také máte dojem, že rodiče by měli nechat výběr partnerů svých dětí na nich? Bylo by zajímavé tuto ideu experimentálně ověřit. Třeba na rok by se vybralo nějaké město, a v něm by bylo možné uzavřít sňatek jen s tím, koho nám vybrali rodiče. S odstupem několika let bychom pak mohli porovnat rozvodovost těchto párů s rozvodovostí ve srovnatelném městě, v němž by si snoubenci poněkud furiantsky vybírali životní souputníky sami. Paní Andrea by se jistě ráda přidala k experimentální skupině; jen nevím, zda by se dobrovolně přidal i její syn.

Desetiletá známost s Renatou je jistě dost dlouhá doba na to, aby si na ni mohla zvyknout nejen nastávající tchyně, ale i švagrová. Kdyby vše šlo podle jejich představ, tak by si Jára Renatu vzal, zplodil s ní cosi dětí a všichni by šťastně žili až do smrti smrťoucí. Nebo do chvíle, kdy by potkal nějakou tu „Šárku“ a nastartoval tím banální scénář - nevěra, trápení se, rozvod, založení nové rodiny… Na rozdíl od takového scénáře je zřejmé, že Šárka nikoho nerozvedla, nepřipravila žádné děti o otce… Andrea by si ráda naklonila alespoň jejího synka. Budiž, jen by možná neměla tolik tlačit na pilu. Zatím jí zřejmě nezbude nic jiného než se snažit, aby ta dvě tři setkání za rok proběhla dle možností bezkonfliktně.

Někdy je těžké srovnat se s tím, že naše děti žijí svůj život. Nechceme-li je však ztratit, nezbývá než se s tím smířit!