Jarka: Starší syn nás dohnal k tomu udělat to nejhorší, co rodiče mohou udělat

Synovi Ivanovi je sedmadvacet, má krásnou čtyřletou holčičku. Měl i hodnou partnerku, ale ta se s ním kvůli drogám, lhaní a flákání rozešla. Máme ještě jednoho syna, šestnáctiletého Marka. Dobře se učí, snaží se pomáhat, naštěstí s ním nejsou žádné problémy, protože jinak už bych skončila v blázinci. 

Pracovali jsme s manželem několik let v zahraničí, on je inženýr a já lékařka. Kluci tam chodili do školy, umějí tedy výborně anglicky. Ivana po maturitě přijali na vysokou ekonomickou, ale už ve druhém semestru ho vyhodili. Učit se ho nebavilo. Začal se poflakovat, vždycky nám slíbil, že si najde práci, sice našel, ale nikdy tam nevydržel déle než měsíc.

Kolikrát i lhal, že jede do práce, ale kdo ví, kde byl, protože jsme později zjistili, že tam vůbec nechodil. Když už jsme s manželem zvažovali možnost, že Ivana vyhodíme z bytu, ať se konečně postaví na vlastní nohy, oznámil nám, že je jeho přítelkyně těhotná. Co teď? Máme dva plus jedna, Ivan s rodinou by se tam už nevešel, takže jsme mladému páru pomohli sehnat byt. Ani Jana, synova partnerka, neměla stálé místo, brala za vděk brigádami, výdělek nic moc a rodinné zázemí jakbysmet. Nezbylo nám, než mladým na nájem přispívat, neutáhli by to.

Když se narodila Ivanka, byli jsme všichni štěstím bez sebe, náš syn se v kouzelné holčičce viděl. Svitla nám naděje, že už kvůli ní dá svůj život do pořádku. Vydrželo mu to sotva půl roku. A pak znova bez práce. Půjčili jsme mu peníze, sliboval, že všechno vrátí, našel si novou práci, jenže za dva měsíce byl zase nezaměstnaný. Docházelo i ke sporům s Janou, která mu vyčítala, že nikde nevydrží, že ho odevšad vyhodí, protože není schopen do zaměstnání ani přijít včas a dodržet pracovní dobu.

Ivan se na práci nakonec vykašlal úplně. Spřáhl se s nějakou podivnou partou, co jela v drogách. Dealoval, ale taky bral, a protože na fet neměl, začal rozprodávat Janiny i naše věci (klíče od našeho bytu jsme mu nakonec vzali) a nestyděl se prodat ani zlaté náušničky a řetízek, které dostala jeho dcera ke křtinám. Janě začal vytýkat, že mu zničila život, že žádné dítě vlastně nechtěl, a nám, že mu nepomáháme a že nadržujeme jeho mladšímu bratrovi. Jako by nestačilo, že jede v drogách a že s ním není rozumná řeč, zapletl se do nějakých úvěrových podvodů. Přišel za námi, že mu hrozí exekuce, že dluží půl milionu a co má dělat.

Půl milionu, a přitom neplatil nájem, dceři nekoupil ani botičky, prodával věci, které mu nepatřily, nechodil do práce! Manžela v tu chvíli chytl amok a Ivana vyhodil. Řval na něj, že je jen dobře, že ho zavřou, a ať si v base třeba zčerná. Plakala jsem. Bezmocí, zklamáním. To ale nebylo všechno. Přišla za námi ubrečená Jana s Ivankou, že Ivan přišel domů úplně zdrogovaný a mermomocí chtěl vzít Ivanku na procházku, přitom bylo půl desáté večer! Jana mu ji samozřejmě nedala, on začal vyhrožovat, že na Janu pošle sociálku, protože mu brání ve styku s dítětem. Jana byla úplně vyděšená, vyprávěla, že byl Ivan agresivní a šel z něj strach, dokonce i Ivanka, která tátu miluje, se rozplakala.

Hned druhý den jsme vyměnili v Janině bytě zámek, aby tam Ivan nemohl jen tak přijít. Právnička nám poradila, abychom udělali i notářský soupis našeho majetku, pro případ, že by k nám vtrhli exekutoři, Ivan je totiž u nás dosud hlášený. Nejhorší ale pro mě je vidět psychický i fyzický úpadek syna. Kamarádka mi řekla, že na tom musíme mít taky podíl viny, že jsme něco ve výchově pokazili, a já mám od té doby výčitky a deprese.

Jarka

Není nad to mít dobré kamarádky!

Zvláště ty, které kudy chodí, tudy trousí svá univerzální moudra a k nim dodávají nevyžádané rady. Podobně jako přítelkyně, jež Jarce s odzbrojující brutalitou vysvětlila, jak za všechno zlo může její výchova. Nezvedený synek (těžko bychom mohli Ivánkovo počínání nazvat jinak) se však ke své nezvedenosti mohl propracovat i jinak.

Za něco mohou vlivy jeho vrstevníků, se svou troškou do mlýna přišla i jeho lenost, částí možná poněkud problematický výběr partnerky. Pokud by si jeho rodiče mohli vůbec něco vyčítat, pak možná jen to, že mu až příliš dlouho poskytovali výhody „mama hotelu“, že se mu snažili i v dospělosti uhlazovat cesty a „žehlit“ jeho průšvihy. Jarčin muž nakonec, byť v afektu, zvolil konečně razantnější přístup. Ať se synek konečně postará sám o sebe, ať ho třeba i zavřou, on sám ho už nadále nehodlá v jeho počínání podporovat.

Vím, že je to pro každou matku těžké, alespoň v tom by s ním však Jarka měla „držet basu“. Někdy není jiné řešení než nechat potomka padnout až na úplné dno, přitom tiše doufat, že se od něj dokáže odrazit. Jinak totiž hrozí, že na ono pomyslné dno stáhne nejen sebe, dcerku a svou partnerku, ale také nebohé rodiče.

Ivánek nemusí studovat vysokou školu, byť by si to Jarka s mužem bývali přáli, přinejmenším by však měl chodit do práce, přestat s drogami a starat se nejen o sebe, ale i o dceru. Teprve poté by mohl mít u rodičů zase otevřené dveře.

Nikoli proto, aby ho nadále dotovali, ale třeba proto, aby spolu mohli v budoucnu korektně vycházet jako tři dospělí lidé. K dospělosti patří mimo jiné i zodpovědnost za vlastní život a za životy těch, které jsme si k sobě připoutali.

Ptáte se, jak má tohle vše Jarka zvládnout, aniž by se soužila starostmi a výčitkami? Možná oproti očekávání nedoporučuji soustředit mateřské city na šestnáctiletého Marka. Rodiče by mu měli zajistit běžné životní potřeby: střechu nad hlavou, stravu a přiměřený zájem. Pokud by se na něj však upnuli až příliš, mohli by ho svou péčí snadno začít dusit.

Dobrá rada

Jarka i její manžel jsou ještě ve věku, kdy by si mohli užívat. Nebudou-li nadále dotovat Ivánka, pak by třeba finančně dosáhli na nějakou atraktivní dovolenou. Navíc mají ze zákona právo na kontakty s vnučkou. Možná by je uvítala i její matka. Oboustranná dohoda by byla lepší varianta. V horším případě lze kontakty s vnoučaty i vysoudit, což je sice postup dost konfrontační, není-li však zbytí, lze ho vnímat jako zcela legitimní.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky