Syn oslavil osmnáctiny a od té doby s ním není k vydržení. Dělá si, co chce!

Prohlédněte si všechny fotografie (10)

Nevím si s ním rady. Prohlásil, že úderem 18 let je nezávislým, svobodným člověkem, a tudíž není povinen poslouchat mé rady, připomínky a „hloupé mentorování“.

Na co se těšit, až děti jednou opravdu vyletí z hnízda a případně dostanou rozum, se dozvíte v galerii.

Můj syn Pavel nebyl nikdy žádný andílek. Od malička tvrdohlavý, rád riskoval a provokoval. Kolikrát jsem se bála o jeho život! Sice se dobře učil, ale často se ve škole pral a mě si zvali učitelé „na kobereček“ skoro každý měsíc. Z chování měl dvojku, nechyběly ani ředitelské důtky. Učí se elektrikářem, obor s maturitou, do které mu chybí rok. Jenže on si vzal do hlavy, že se na školu může vykašlat. Stejně tam prý chodí jen kvůli mně. Ale už je mu osmnáct, takže žádný problém, školu nechá a spolu s kamarádem hodlá podnikat. Chce mít peníze. A k tomu prý ten papír nepotřebuje.

V čem hodlá podnikat, mi ale neprozradil, a já mám obavy, že to nic dobrého nebude. Pavel se vždy pohyboval na hraně toho, co je přípustné, a co už ne. Co když to bude tentokrát už za hranicí zákona?

„Nemáš mi co diktovat, už je mi osmnáct a znám svoje práva,“ vystartoval na mě, když jsem se mu snažila vysvětlit, že by byla škoda promarnit život a vykašlat se na školu. Vždyť mu chybí jen rok! O dobré elektrikáře je nouze, a Pavel je nadaný.

„Jak promarnit?“ rozohnil se. „Tím, že chci podnikat? Jít za svým cílem? Co ty o tom víš! Celý život jsi byla jen kancelářská krysa, makala za pár šupů, ani pořádné lyže jsi mi nikdy nekoupila, a to ani nemluvím o oblečení, i na ten mobil jsem si musel přes léto vydělat. Jiným ho koupili rodiče. Nechci být taková nula jako ty!“

Takže já jsem nula, chudá kancelářská krysa! Málem jsem se rozplakala, vzteky a lítostí. Já, máma samoživitelka, od které přítel zdrhnul, sotva se o těhotenství dozvěděl.

Chtěla jsem to dítě! Věřila jsem, že to sama zvládnu, vždyť kolik takových žen je a vychovají dobré děti! Kde se stala chyba? Měla jsem snad synovi líčit, jak to mám těžké? Chtěla jsem ho těch litanií ušetřit, nikdy si nestěžovala, plnila jsem své mateřské povinnosti, jak nejlépe jsem mohla.

Mohla bych synovi říct, ať se sebere a vypadne, když je mu osmnáct a je tak svobodný, že už nemusí bydlet u mámy a jíst jídlo koupené z platu „kancelářské krysy“. Ale bojím se, že bych situaci jen zhoršila. Možná by opravdu vypadl a klesal po šikmé ploše, na níž už balancuje, třeba by skončil v kriminále a já si vyčítala, že jsem tomu mohla zabránit.

Třeba mám ještě šanci, snad si svůj neuvážený krok skončit se školou ještě rozmyslí. Ale nevím, jak se k synovi přiblížit, jak s ním mluvit, abych ještě nepřilévala olej do ohně.

Protože cokoli mu řeknu, obrátí proti mně. Rodiče mi umřeli, kromě syna nemám nikoho. A teď se bojím, že ho ztratím. Bojím se o jeho budoucnost a není tady nikdo, kdo by mi upřímně poradil, co mám dělat.

Františka, Děčín

Odborník radí

Pavel je opravdu „dáreček“. Podobně jako řada jeho vrstevníků. Vůbec se nedivím pocitům bezradnosti, do nichž se jeho matka dostává. V mnohém má pravdu, ale mýlí se v tom, že není nikdo, kdo by jí upřímně poradil. Jen v Čechách je takových lidí zhruba 250 – odborníků v poradnách pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy (viz www.amrp.cz). Poradna je skoro v každém větším městě, služby jsou bezplatné, stačí se telefonicky objednat.

Zatím je zřejmé snad jen to, co už asi nezabere: byť má Františka v mnohém pravdu a jako matku ji lze chápat, „mluvení Pavlovi do duše“ se nápadně podobá mluvení do dubu.

Na té myšlence vybídnout jej, ať se tedy stará sám o sebe a nenechá se dál „kancelářskou krysou“ vydržovat, něco je! Případně by se mohla pokusit alespoň navenek jeho plány přijmout a více se zajímat, v čem by měl podnikat. Bez ironie, bez malování čertíků na zdi, bez výhrůžek a apelování na zdravý rozum. Přijme-li paní Františka synovo rozhodnutí, byť s ním bytostně nesouhlasí, zvýší tím naději, že by se vztahy mezi nimi nemusely násilně zpřetrhat.

Dostanouli se už naše děti do fáze, kdy je těžké je holí mlátit, pak je často lepší ji nad nimi zlomit a ponechat je osudu. Místo toho je dobré zabývat se otázkou, co já sama mohu udělat pro to, aby se mi daný stav lépe snášel. Najít si nové přátele, koníčky, realizovat se v práci…, to vše můžeme ovlivnit. Synáčkovo počínání však bohužel nikoli!

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky