Od té doby uplynulo čtvrt století. Jsem šťastně vdaná, mám dvě děti, jsem dětská lékařka. „Mami, je tu nějaká paní a chce s tebou mluvit,“ zavolala mě dcerka před pár měsíci. A tam stála ONA, moje biologická matka. Nepoznala jsem ji, dokud mi to sama neřekla. Jako na matku jsem na ni zapomněla. „Mami“ jsem začala oslovovat tetu Marii a je tomu tak dodnes.

„Matka“ vypadala zanedbaně a zoufale. „Pustíš mě dál?“ zeptala se. „Chtěla bych se ti omluvit. Chtěla bych, abys mi odpustila.“ Stály jsme na prahu mého bytu a dívaly se na sebe. A v tu chvíli se otevřela má 13. komnata a vynořily se vzpomínky, které jsem do ní uzavřela. „Mrcho mrňavá! Zničila jsi mi celý život! Neměla ses vůbec narodit! Chcípni!“ ječela matka. A pak facka. A ještě jedna.

Kolikrát jsem slyšela slovo „chcípni“ a větu „neměla ses vůbec narodit“! A cítila pocit viny za to, že jsem na světě a že je moje maminka, jak jsem jí jako dítě říkala, nešťastná. Vždyť jsem dělala všechno pro to, aby mě milovala! Ve škole samé jedničky. Doma jsem uklízela, myla nádobí, už v šesti letech jsem uměla připravit večeři…

Ale všechno bylo špatně, všechno bylo málo. Jednou jsem při utírání prachu poškrabala starožitný stůl po babičce, byl tam flek a já na něj vzala drátěnku… a to byl můj konec. „Maminko, maminko, odpusť mi, já chtěla jen vyčistit ten flek! Ty jsi ten největší flek na mým životě,“ křičela a třásla se mnou, že ze mě málem vytřásla duši.

A pak mi naházela do kufru všechny moje věci. „Půjdeš k Marii. Furt mi záviděla, že tě mám, tak ať si užije!“ Chytla mě za ruku a plačící táhla ulicemi k domu, kde bydlela teta. Teta se mě nejen ujala, ale se souhlasem mé matky si zařídila i pěstounskou péči.

Od té doby spolu nepromluvily a po celý ten čas jsem matku neviděla. Teta se mnou nějakou dobu chodila k dětské psycholožce a já nakonec vzpomínku na matku, na moje dětské utrpení, uzamkla hluboko v podvědomí. Tohle období svého života jsem vytěsnila, jako by nebylo. Všechny mé vzpomínky patřily dětství, které jsem prožila u tety Marie, a jak už jsem řekla, začala jsem jí říkat „mami“ úplně spontánně. Vždyť ona jí byla a je.

Jenže teď jsem si vzpomněla. Ta krutá matčina slova se znovu vynořila a já byla zase ta malá holčička, plačící a klopýtající za matkou, která se jí chtěla zbavit. Promluvit si? Odpustit? To jsem nedokázala! K té ženě stojící na prahu jsem necítila soucit, jen odpor a náhlý nával nenávisti. „Vypadni z mého života, nemáš v něm už místo!“ A zabouchla jsem dveře.

Nicméně od té doby se trápím. Matka se už neozvala. Přemýšlím o ní. Co ji vedlo k tomu, že mě jako dítě tak nenáviděla? A proč mě po tolika letech vyhledala? Měla bych si o tom s maminkou, myslím samozřejmě Marii, promluvit? Nebo snad matku vyhledat?

Karla

Odborník radí

PhDr. Petr Šmolka

Můžeme mít sice spoustu fantazií o důvodech, které vedly matku Karly k jejímu jednání, těžko bychom však hledali nějaký, který by její tehdejší jednání mohl omlouvat. Vysvětlit možná ano, nic však nemůže legitimizovat míru utrpení, jímž si Karla musela její vinou v dětství projít. Máte-li pocit, že by už po tolika letech mohla matce odpustit, pak byste měli vzít v potaz, zda některé praktiky jsou vlastně odpustitelné. Jistě, Karla by mohla pronést, že tedy matce odpouští, sporné však je, zda by se pak cítila lépe, nebo hůře než nyní.

Formální akt odpuštění by zřejmě nikomu moc nepomohl. Těžko předpokládat, že by po něm mohlo nastat nějaké vzájemné usmíření; pro Karlu a pro její těžce nabytou duševní rovnováhu je zřejmě lepší, když onu nešťastnou životní etapu považuje již za uzavřenou kapitolu, ke které se nechce a nebude vracet. Nejsem si jist, že by jí pomohlo, kdyby se ke svému dětství vracela třeba tím, že by si o něm popovídala se svou faktickou (nikoli jen pokrevní) matkou. Nic moc nového by se zřejmě nedozvěděla, jen by se jí možná znovu otevřely dosud plně nezhojené jizvy.

Zčásti je znovu otevřela svou aktivitou i její pokrevní matka. Asi není náhodou, že se mi už podruhé povedl překlep na matku „pokravní“. Už jen tím, že se rozhodla po tom všem Karlu opět vyhledat, jí uštědřila další políček. Vyčítá-li si nyní Karla, zda na ni nebyla příliš tvrdá, pak by se měla svěřit raději dobrému psychoterapeutovi než komukoli ze svého okolí.

Jak zachránit vztah, se dozvíte v galerii!