Před chvílí jsem ho přebalila a uložila do postýlky. Teď bude spinkat. Mám teď dvě hodiny času a už po tisící si promítám v hlavě, jak to bylo s mou sestrou Jitkou a mým švagrem Filipem.

„Nepůjdeme dnes šopovat? Je přece středa,“ volá mi Jitka, o tři roky mladší než já. „Jasně, jdeme,“ odpovídám. Na naše společné nákupy se obě vždycky těšíme. Proběhneme obchody, ale oddělení s dětským oblečením míjíme bez povšimnutí. Jitka nemůže mít děti. Pak si dáme nemožně drahé jídlo, nacpeme se k prasknutí a spěcháme domů.

S Jitkou nejsme jen sestry, jsme i nejlepší přítelkyně, donedávna jsem před ní neměla žádné tajemství. V pětadvaceti se Jitka seznámila s mým budoucím švagrem Filipem. Vysoký, štíhlý, chytrý, vůbec se mi moc zamlouval.

Bylo na něm vidět, jak má Jitku rád, a já jí Filipa ze srdce přála. Jitka po třech letech manželství otěhotněla, ale ve čtvrtém měsíci těhotenství potratila a další děti jí lékaři zakázali.

Po propuštění z nemocnice byla jak bez života. Marně jsem hledala slova útěchy, všechna mi přišla banální a nemístná. Jitka se trápila, měla deprese, a já trpěla s ní. Filip jí byl velkou oporou, ale občas si ani on nevěděl rady. Léta plynula a situace se neměnila. Pokud se Filip s někým otevřeně bavil o tom, co se stalo, byla jsem to já.

Jednou mi Filip zavolal, že se mnou potřebuje mluvit. „Mirko, já jsem zoufalý. Sama víš, že Jitku miluju, ale nevím si s ní rady.“ Hladila jsem Filipa po hlavě a mlčela. A najednou mě Filip líbal a já jeho polibky opětovala. Potom jsme se milovali, vášnivě a bolestně. Jasně si vybavuji scénu, jak se celí zpocení rozpačitě odtahujeme. „Zapomeňme na to,“ říkám.

Naši milostnou epizodu vytěsňuji z hlavy. Jenže už je na zapomínání pozdě. „Jste v 16. týdnu těhotenství,“ sděluje mi gynekoložka. Tak žádná hormonální porucha, jak jsem si myslela, budu mít dítě! V šestatřiceti! Dítě s Filipem, dítě, které měla mít Jitka…

Nemám sílu říct svým blízkým pravdu. „Byla to náhodná známost. Jen jedna noc. Ani nevím, kde ten chlap bydlí.“ Jitka se raduje, ale cítím, že mi trochu závidí. Filip něco tuší, ale bojí se zeptat. Moje máma je šťastná, že bude mít vnouče. A na svět přichází Pepíček. Brzy mu bude rok a už jde do podoby svého otce, kterého jsem v rodném listu dítěte neuvedla. Mám říct své rodině pravdu? To tajemství mě tak tíží! Bojím se ale, že mě zavrhnou.

Miroslava, Praha

Odborník radí

Miroslava má se svým švagrem zdravého kluka, protože se s ním vyspala. Filip byl sice Jitce – jak Mirka píše – oporou, ale zároveň jí byl také kapku nevěrný. To vše by měla Mirka brát v úvahu, bude-li mít pokušení se o své tajemství s rodinou podělit. Částečně se dá jejich „úlet“ snad i pochopit. Sdílené trápení je na chvíli sblížilo, pokud by ta epizoda zůstala bez následků, měli by se oba snažit na ni co nejdříve zapomenout a pro jistotu již radši nezůstávat spolu sami v situaci, která by jim umožnila si vše zopakovat.

V souvislosti s možnostmi reprodukční medicíny se sice můžeme setkat s případy podobné „sesterské výpomoci“; zpravidla však jde o umělé oplodnění švagrovými spermiemi. I tento postup má však svá úskalí. Biologická matka bývá nadále v kontaktu se svým dítětem, není pro ni snadné tvářit se, jako by se jí jeho osud netýkal. Vše je složitější, když sama žádné dítě nemá. I proto bývá vhodnější, když dítě odnosí nějaká „anonymní matka“. Někdo cizí, kdo pro bezdětný pár tuto službu sice udělá, ale dál se s nimi, ani s dítětem nekontaktuje.

Nechce-li tedy paní Miroslava hodit do vztahů v rodině útočný granát, bude bezpečnější, když se bude držet své verze o neznámém otci. Dokonce by měla odolat pokušení svěřit se správně tušícímu švagrovi. Oba možná bude vše asi ještě dlouhou dobu tížit, tuhle daň za chvilkovou rozkoš by však měli kvůli Jitce a dalším blízkým bytostem raději unést!

Jak zachránit upadající vztah, se dozvíte v galerii!