V galerii se dozvíte, jaký vypadá život s psychopatem.

Jenže náš děda usoudil, že nám začne organizovat život. Ostatně byl na to zvyklý, chudák tchyně musela šlapat, jak švýcarské hodinky. A teď tu má na povel celou naši rodinu. Mne, svého syna čili mého manžela a naše dvě děti v pubertálním věku. Je v penzi, může si přispat, ale kdepak. Sotva zarachotím v kuchyni, abych připravila rodině snídani, už je tam! „Proč nedáváš dětem k snídani mléko? Moje děti měly vždycky mléko,“ zahudrá.

„Mlíko nesnáším, mám na ně alergii,“ odsekne 13letá dcera. A děda na to, že dřív se pilo mléko a nikdo neměl alergii, alergie je výmysl moderní doby, aby se vyhovělo rozmazleným dětem.

„A co to máš za příšerný kalhoty?“ zahuláká na mého 15letého syna. „Zadek to má až u kolen! A ta příšerná mikina. S nápisem na zádech! To si vzít Pepa (to je můj manžel), zmydlil bych mu zadek domodra.“

„Jó, dědo, časy se mění. Ty pamatuješ ještě třetihory, to byla jiná móda,“ odvětí synek, hodí si na záda batoh a vyrazí do školy. „Batohy ničí záda,“ pohlédne na mne děda vyčítavě. „Vždycky se nosily aktovky. Copak už se nesežene pořádná kožená aktovka?“ „Sežene. V bazaru. A už toho nech, musím do práce,“ odpovím a jdu se oblékat. „Takhle chodíš do práce?“ zakroutí děda hlavou a protočí oči. „Džíny a svetr! A ta bunda! Oblékáš se jako chlap!“

„Jsem geodet, dědo. Jdu do terénu. Nesedím v kanclu na židli.“ „Ale to bys měla! Jsi máma od dětí a měla bys mít klidný zaměstnání.“ A takhle to jde každý den.

Nejhorší je, když nám ráno okupuje koupelnu. Máme jen jednu, budeme muset přistavět druhou, protože děda tam vysedává a čte. „Proč musíš vstávat současně s námi?“ nevydržel manžel. „Vždyť si můžeš přispat a vstát, až všichni odejdeme.“

„Ale Pepíčku, to bych si vás užil jen večer,“ zasměje se děda. „Není nad to, aby byla rodina pohromadě. A ty večeře by měly být každý večer teplé, jako to dělávala nebožka maminka. Ty vaše saláty! Kdo to má jíst? Nebo těstoviny se zeleninou, no hrůza. Měli byste mít víc ohledů ke starému člověku. Nemohla by mi Martička vařit zvlášť? Knedlíky s omáčkou třeba.“

Taky bych měla škrobit prádlo a dvakrát za měsíc mýt okna, jako to dělala nebožka maminka. Tak dlouho jako ona ovšem já jeho sekýrování nevydržím.

Marta, Jihlava

Odborník radí

PhDr. Petr Šmolka

Vícegenerační soužití je vždy náročné. Někdy proto, že naši rodiče jsou již staří a málo soběstační, jindy zas kvůli tomu, že jsou až příliš agilní. Je sporné, co je vlastně horší. Martin tchán nejenže překypuje energií, ale navíc je studnicí nevyžádaných rad a doporučení. Podobné soužití prosperuje jen tehdy, jsou-li jasně nastavena pravidla.

Mladí by měli mít své vlastní teritorium, do něhož by tchán vstupoval jen na vyzvání, jako by šel na návštěvu. Společné prostory by si zasloužily rozvrh hodin – kdy může být v koupelně Marta, kdy manžel, kdy jejich děti a kdy manželův otec. Dle možností by měli mít radši též oddělené hospodaření. Ať se tedy stravuje sám. Třeba tak, že si nechá dovážet krmi pečovatelskou službou. Spokojený by zřejmě také nebyl, ale jeho kritika by se Martě mohla vyhnout.

Pravidla by s ním měl domluvit její manžel, citlivě by se mohl zmínit i o fešáckých penzionech pro seniory. Pokud totiž nedojde k rychlé a zásadní změně, pak je jen otázkou času, kdy už ty jeho nevyžádané rady paní Marta neunese. Ať si pak hospodaří sám se svým synem, ale bez ní a jejich dětí.

Vím, že jsem vůči němu možná nepřiměřeně kritický, omluvou mi budiž, že dělám jen to, čím on komplikuje život celé rodině.