Na psa už nemáme energii. Kočka je ideální. Nebo je to jinak? A jednoduše častěji a častěji propadáme tajemnému kouzlu kočičích osobností? Kdo ví?
Na světě žije odhadem asi 600 milionů koček. S výjimkou Antarktidy zdobí svojí vznešenou přítomností všechny kontinenty.
Zdomácněly před více než 10 000 lety. Už Egypťané si je hýčkali a byli jim zavázáni za hubení hlodavců i jiné havěti nabourávající se do potravinových zásob. Přesto o „domestikaci“ v pravém smyslu slova hovořit nejde. Ta přišla mnohem později.
„Na rozdíl od psů je kočka stále ještě na půli cesty mezi domácím a divokým zvířetem,“ říká Dr. John Bradshaw, ředitel Institutu antrozoologie na univerzitě v britském Bristolu. „Psi byli více méně společenští ještě před tím, než zdomácněli, takže brzy pochopili, co od nich žádáme – společnost, lásku, ochranu. Všechno, co jsme chtěli dlouhá tisíciletí po kočkách, však bylo, aby naše domy, farmy a obchody s potravinami bránily před hlodavci. A ony s tím začaly žít. Je to jen otázka posledních desetiletí, kdy jsme od nich začali vyžadovat něco jiného…“
KOČIČÍ BOHATSTVÍ
Ve svém životě jsem měla mnoho zvířat, kočku však nikdy. První intenzivnější kontakt proběhl před pár lety na naší chalupě v Jizerských horách, nedaleko nejmrazivějšího českého místa, osady Jizerky. Žila tam. Vyhublá, se zbytkem ocasu, který jí někdo usekl. V hustém lese, po kůlnách, dokud ji jejich majitelé nevyhnali, pod střechami zásobníků dřev, ve skelných vatách do střech, když si tu lufťáci opravovali svá sídla. Rodila koťata. Koncentrované neštěstí zvířete nás donutilo jezdit za ním týden co týden se zásobami jídla, ať už jsme měli my práci, nebo děti zápal plic. Zvlášť zimy tu byly kruté. I pro nás, natož pro ni.
Dlouho jsme věřili řečem o tom, že je souseda, který o ni aspoň trochu pečuje. Jen koťata že nechce, ta topí. Tak jsme je před ním schovávali v našem sklepě, a když je kočka odkojila, hledali jsme pro ně majitele. Divoká, nezkrotná tulačka, o níž jsme později zjistili, že soused po ní ani neštěkl, k nám postupně získávala důvěru. První pohlazení, první překročení prahu chalupy, první olíznutí ruky. Pak rekonstrukce kůlny tak, aby se pro ni stala náhradním domovem. Instalace vyteplené bedýnky… Trvalo to dva roky. A ač jsme za ní jezdili sebečastěji, v zimě i během týdne, bičovaly nás otázky: Zůstává tu sama. V mrazech jsou kůlna i s boudou stejně nedostačující. Co teď? Připravit ji o svobodu a vzít do pražského paneláku? Vždyť kočkám vůbec nerozumíme! Nikdy neviděla kočičí záchod! Nezvykne si. Zešílí… Pak jsme jednou přijeli, kočka, už zase březí, ležela u vchodu, poraněná, polomrtvá. Ztěžka zvedla hlavičku, podívala se na nás, slabounce mňoukla a opět klesla. Hned jsme vyjeli na veterinu. Dostala infuzi, antibiotika, absolvovala chirurgický zákrok, ale i ultrazvuk potvrzující, že nosí tři zdravá koťátka. Ta už se narodila v tom pražském paneláku.
Od té doby se kočka z bytu nehnula. Za celé tři roky, co s námi žije, se ani jednou nevykálela mimo záchod. Nic nezničila. Velkoryse respektuje gekončíky, kteří občas uniknou z terária, i několik hlodavců, kteří s námi bydlí také. Většinu dne i noci proleží v posteli a je šťastná. Mazlí se, když chce ona. Když chceme my, a ona ne, nerozpakuje se nás seknout drápkem. Na zavolání přijde, jen když má hlad. Budí mě ve čtyři ráno ostrým škrábáním do hlavy a obličeje. Odborníci tomuto jevu říkají něžně „mléčný krok“, ale bolí to jak čert. Kdybyste po mně chtěli slovy popsat, jakým způsobem projevuje svoji náklonnost k nám, nedokázala bych to. Jen vím, že od ní cítím tak obrovské množství lásky, že jsem mnohem bohatší, než jsem byla kdy předtím. Mívala jsem psa, oddaného, milujícího, jak jen pes je schopen, a jeho ztráta mě nikdy nepřestane bolet. S kočkou to bude stejné...
Kočka domácí mazlíček.
BEZ KOČEK SVĚT ZAMÍŘÍ DO PEKLA
Kdo jednou pronikne do kočičí duše, už se od koček nikdy neodpoutá.
Své by o tom mohla vyprávět i Kristýna Kacálková. Zprávy z jejího útulku Srdcem pro kočky jsou každodenními poslíčky nesoucími zprávy o tom, že svět je zase o něco lepším místem. Se svými nejbližšími zachránila život bezpočtu koček, pro spoustu našla domovy, o mnohé trvale pečuje – některé jsou odkázány na nošení dětských plen, jiné na inzulín, další bývá nutné uměle vyčůrat. Říká: „Nevím, zda výrok miluji kočky je ten správný. Výstižnější je v mém případě: mám ráda zvířata a kočky mě zkrátka přitahují. Přitom jsem se s nimi setkala až v dospělosti. A rovnou šup do depozitování a následně do postupného budování útulku. Byla to trochu náhoda – osud nám nadělil kočičí útulek, ale kdybychom měli zrovna jiné možnosti, třeba bychom dnes měli útulek psí či záchrannou stanici divokých zvířat. Naším posláním je zkrátka pomáhat opuštěným zvířatům…“
Díky důmyslné propagaci útulku i všeobecně stoupající oblibě koček patří útulek Srdcem pro kočky mezi ty, kterým se úspěšně daří umisťovat nejen koťata, ale i kočky dospělé, ba postižené – slepé, částečně ochrnuté, chronicky nemocné. Stačí jediná návštěva tady, abyste získali pocit, že vám kočka doma schází.
„Spousta kočiček nemůže do nových domovů odejít vzhledem k zdravotním komplikacím, stáří nebo proto, že jsou příliš plaché. Ty, co domov najít mohou, ho většinou dříve či později najdou. Průběžně probíhá také kastrační program kočiček, které po kastraci a nutné karanténě odcházejí zpět do své lokality, aby se zabránilo nekontrolovanému množení,“ říká Kristýna Kacálková.
Přemnožení venkovních koček je jednou z nejhorších forem jejich týrání. Ještě horším se však jeví extrém druhý. Víte, co by nastalo, kdyby všechny kočky vymřely? Podle známého profesora veterinární medicíny Alana Becka by svět zamířil přímo do pekla.
„Eliminace koček by pro lidskou populaci znamenala dost možná hladomor,“ říká. „Dramatický pokles potravních zásob by byl srovnatelný s válečným stavem.“ Lovení myší a jiných hlodavců ve stodolách a obilných skladech totiž není jen nějakým folklorním vesnickým příběhem. Studie vědců z Velké Británie zjistila, že 9 milionů koček chovaných Angličany za rok usmrtí 200 milionů hlodavců. A obdobná studie z Nového Zélandu vynesla na světlo, že kdyby se vymýtily místní kočky, krysí obyvatelstvo by vzápětí vzrostlo čtyřnásobně, což by s sebou přineslo takřka ekologickou katastrofu. „A vedle toho samozřejmě nesmíme zapomenout na nesmírně krutou daň emocionální,“ poznamenává profesor Beck.
„V Anglii vlastní kočky 34 procent domácností. Lidé je milují pro jejich povahu, nenáročnost, dětskou tvář. Bez koček si svůj život nedokážou představit.“
NA KOČKU ZE ZÁLOHY
Lidská láska ke kočkám je paradoxní. Jen málokterá kočka bývá schopná náklonnost nějak výrazně opětovat. Je takřka nemožné donutit kočky k poslušnosti. Získaly si řadu nelichotivých přívlastků – sobecká, namyšlená, egoistická, falešná… A stejně bez nich stále více z nás nedokáže žít. Zatímco psy má věda už docela dobře prokouknuté, kočky jsou stále ještě oříškem. Jedním z odborníků, kteří se kočičím chováním zabývají, je i v úvodu zmíněný doktor John Bradshaw. Studuje kočičí povahu, komunikaci, psychologii, vydal na toto téma několik odborných publikací. A zcela vážně například říká: „Chovají se k nám stejně, jako se chovají k ostatním kočkám, ale myslí si o nás, že jsme strašně nemotorní. Na druhé straně však nemají pocit, že jsme úplně hloupí…“ Zastává názor, že kočky jsou mnohem chytřejší, než si i při té největší lásce k nim připouštíme.
Dokážou nás výborně prohlédnout, moc dobře vědí, co na koho funguje, poznají naši náladu a záměry ještě před tím, než otevřeme ústa. – Také jste nemohli najít kočku, když jste s ní chtěli vyjet na veterinu? Občas je svým zjištěním sám vědec zaskočený: „Velmi překvapující pro mě bylo poznání, jak moc může kočku stresovat a narušit její duševní zdraví setkání s jinou,,nesympatickou‘ kočkou. Stačí, že sousedé mají kočku, se kterou si vzájemně nesednou, a už to samo o sobě je vážným psychickým faktorem, který kočku poznamená. Kočky jsou totiž náchylné k psychosomatickým nemocem. Úzkost u nich často vyústí v dermatitidu nebo cystitidu. A to nemluvím o stresu, kterému jsou kočky vystavené, protože od nich majitelé očekávají, že se budou chovat stejně jako psi a dávat jim stejným způsobem najevo svoji lásku.“
Na kočičí tvrdohlavosti, hrdosti, svobodomyslnosti, či jak už této typické kočičí vlastnosti říkáte, se už shodují vědci napříč celým světem. „Pokud se vaše kočka rozhodla, že bude vyskakovat na kuchyňský stůl, máte jen omezené možnosti, jak tomu zabránit,“ konstatuje doktor Bradshaw. „Někteří mí kolegové doporučují dětskou pistolku na vodu, kterou hříšnici postříkáte. To jistě zabere. Ale kočka vám to už neodpustí. Nejlepší by bylo, kdyby se vám ji podařilo postříkat ze zálohy, tak, aby si vás u toho nevšimla.“
Kočka…
Jen málokteré zvíře má tolik milujících zastánců na jedné straně, a tolik odpůrců na straně druhé. Vymyslí si na ni cokoli: Smrdí. Přenáší nemoci. Je zrádná. Vyvolává alergie. – Kdo chce kočku bít, hůl zkrátka popadne jakoukoli. Tábory těch, kteří mají – dost možná oprávněně – kočku za nejčistotnější, nejvěrnější a nejlepší zvíře na světě, jsou však stále větší a větší. Kočka pro ně symbolizuje domov. Ať je jakákoli. Třeba taková, jak ji popisuje dr. Bradshaw: „Kočka má velmi bohatý život. Nedivte se, že nejste úplným středobodem jejího vesmíru. Má plné tlapky práce s tím, myslet na sousedovu kočku, dívat se z okna a pozorovat ptáky, sledovat vše kolem. Lidé bývají zklamaní a říkají: Ta kočka mě vůbec nemiluje. Pravdou však je, že kočky své majitele milují. Ale vedle toho mají své vlastní životy.“
Ke svatému Václavovi pro kočku
Možná taky přemýšlíte, že byste si pořídili kočku. Možná vás to ještě ani nenapadlo. Spousta zarytých milovníků koček se shoduje v tom, že o jejich lásce ke kočkám rozhodla náhoda. Osud, chcete-li. V sobotu 26. září proběhne v Kulturním centru Zahrada na pražském Chodově Svatováclavská výstava koček bez domova. Zkuste tam zajít. Jen tak se podívat. A možná zrovna vám osud nějakým způsobem naznačí, co potřebujete k dokonalému štěstí… Chovají se k nám stejně, jako se chovají k ostatním kočkám, ale myslí si o nás, že jsme strašně nemotorní. Na druhé straně však nemají pocit, že jsme úplně hloupí… Dr. John Bradshaw, zoolog
Věděli jste, že …
…kočky mohou snít? V hlubším spánku jejich mozek produkuje stejné vlny, jako když se člověku zdá sen. …nechápou trest, jen pochvalu? …lidské podání ruky u koček supluje vzájemné otření čumáčky? Funguje to však jen u velmi dobrých kočičích přátel. …kočky se potí? Činí tak prý přes své tlapky. Odborníci vzkazují, že vidíte-li v létě na podlaze malé mokré stopy, ujistěte se, zda má vaše kočka dostatek čerstvé vody.
Nejslavnější kočkomilové
MOHAMED
Kontroverzní prorok kočky miloval. Jedna z nich ho měla zachránit před hadím kousnutím a muslimové tak mívají dodnes tendenci kočkám stranit. K Mohamedovi se váže příběh, kdy byl volán k modlitbám, ale v záhybu jeho rukávu právě spala Muezza, jeho kočka. Mohamed si v tu chvíli raději odřízl rukáv roucha, než by zvíře vyrušil.
CHARLES DICKENS
Pronesl a napsal spoustu krásných vět. Vévodí jim jedna: Co je v životě větší dar než láska kočky? Nikdo si nedovolil vyrušit ho při psaní, ale pokud vyžadovala pozornost kočka, okamžitě pero položil. Když v roce 1862 umřel jeho kocour Bob, propadl dlouhodobé depresi a poté si nechal jeho tlapku připevnit na svůj nůž na dopisy.
LORD GORDON BYRON
Spisovatel měl zvířata, zdá se, celkem rád. Vlastnil mj. osm velkých psů, tři opice, medvěda, jezevce, lišku, orla, vránu, sokola, pět pávů, dvě slepice perličky, egyptského jeřába, stádo koní a pět koček. Všechna, až na početné koníky, s ním žila v domě.
ALBERT EINSTEIN
Vlastnil kocoura Tygra, který při dešti propadal obrovským depresím. Vždycky, když pršelo, u něj génius seděl, hladil ho a trpělivě říkal: „Vím, co se děje, miláčku, ale nedokážu to vypnout.“
ERNEST HEMINGWAY
Domov sdílel s více jak 30 kočkami. Někdy jich měl i 60. Říkal: „Kočka je emocionálně absolutně poctivá. Člověk své pocity zakrývá. Kočka nikdy.“ Každá jeho kočka má dodnes u jeho veřejnosti zpřístupněného domu svůj pamětní kámen.
VLADIMÍR ILJIČ LENIN
O komunistickém reformátorovi toho víme více, než se nám občas líbilo. Přesto je pár věcí, o nichž svět tolik neví. Třeba o jeho náklonnosti ke kočkám. Několik autorů jeho životopisů o něm napsalo, že nejvíce v životě miloval děti a kočky.
ALBERT SCHWEITZER
Bylo by samozřejmě divné napsat, že tento lidskost ztělesňující teolog a lékař kočky nenáviděl. Jistěže je miloval! Nejvíc Sizi, kterou zachránil coby opuštěné kotě. Zatímco psal své texty, usínala mu vždy na levé ruce. Do té doby levák kvůli ní začal psát pravou rukou. A také tvrdil: „Jediným východiskem z utrpení života jsou hudba a kočky.“
PAPEŽ BENEDIKT XVI.
Bývalá hlava římsko -katolické církve měla černobílou krátkosrstou kočku, která žila v jeho domově v Tübingenu – ve Vatikánu zvířata nejsou povolena. Kardinál Roger Mahony troufale prohlásil: „Říká se, že papež miluje kočky. Je to hloupost. Papež zbožňuje kočky!“
JEAN COCTEAU
Známý umělec byl prý kočkami doslova posedlý. V Paříži svého času založil Klub přátel koček, velkoryse sponzoroval kočičí nadace a výstavy. A řekl něco krásného: „Miluji kočky, protože miluji svůj domov. A ony jsou jeho duší.“