Co všechno se může změnit po porodu, najdete v galerii.

Aspoň budeme mladí rodiče – říkali a byli šťastní a zamilovaní. Nabídli jsme jim, ať bydlí u nás. Domeček jsme trochu přizpůsobili, aby měly obě rodiny soukromí.

Z prvního ultrazvuku se mladí vrátili trochu zaražení. „Jsme těhotní s dvojčaty,“ přiznal barvu zeť. Byl to trochu šok, ale co, alespoň to mají najednou, stejně si přáli dvě děti, a my jsme kdykoli ochotni pohlídat… Dcera přivedla na svět chlapečka a holčičku, bylo to císařem, ale všechno bylo v pořádku. Do té chvíle, než přišli domů.

Můj zeť je hodný a má srdce na pravém místě, snažil se pomáhat. Ale moje dcera nějak propadala stále panice, že něco s dětmi dělá špatně, nevěděla, jak má kojit, i když jí nechyběla dětská sestra a její rady, všechna ta nejistota se patrně přenášela na miminka, a obě děti často proplakaly větší část dne. Místo aby se všechno zlepšovalo, když Jitka přestala kojit, bylo to nějak čím dál horší, i když jí její manžel hodně pomáhal. Ve chvílích, kdy byla s dětmi sama, plakaly nepřetržitě. V noci se pak budilo jedno od druhého, takže jsme se nikdo nevyspal. Moje dcera nebyla schopná se na děti usmát nebo je pohladit, byla najednou jako úplně jiný člověk.

Mladí se začali hádat. Vždycky jsem tam chtěla letět a zasáhnout, ale můj muž mě držel skoro násilím dole a pořád říkal: To si musí vyřídit ti dva sami.

Na druhý den se vždycky zdálo všechno v pořádku. Dcera dělala, že žádné hádky neexistují. Jednou jsem se zeptala jejího Petra, jak jim všechno klape, a on řekl, že pomáhá, jak může, ale že se Jitka změnila, že ji nepoznává a že má dojem, že děti nemá ráda.

Tenhle stav se pak změnil v ticho. Petr chodí do práce, Jitka se stará o děti, ale je mlčenlivá a zdá se smutná. Nikdo s nikým nemluví. Petr jako by se snažil být co nejdéle v zaměstnání a Jitka nepřizná, co ji trápí. Nevím si rady. Je možné, aby rodičovství tak změnilo lidi? Mám něco podniknout, když mě nikdo o pomoc nežádá?

Evelyn, Pardubicko

Odborník radí

Jedna z psychologických pouček tvrdí, že nevyžádaná rada a pomoc jsou právem vnímány jako kontrola. Jsou však situace, kdy je kontrola zcela na místě. Například tam, kde bez ní trpí děti. Je-li vše tak, jak paní Evelyn popisuje, pak ta vnoučata dostávají dost zabrat.

Dědeček má pocit, že není vhodné zasahovat, zeť si stýská a snaží se pomáhat, a děti hodiny a hodiny propláčou. Škoda, že jejich maminka nemá cukrovku nebo v krajním případě i leukémii. Pak by nikdo neřešil, zda jí a dětem lze pomoci nezasahováním. Vědom si rizika zprostředkovaných informací, přesto bych si dovolil tvrdit, že se Jitka nezměnila o své vůli či zlovůli. Nějak tak vypadají projevy poporodních úzkostí a laktačních psychóz. Typická je obava, zda budu dobrou matkou, ve spojení s pocity zloby vůči dětem, a tím i vůči okolí. Viníkem nejsou narušené vztahy, spouštěčem jsou dramatické hormonální změny a nedostatek chemických látek zodpovědných za psychickou pohodu. Pak je třeba dodávat je nějakou dobu uměle.

Ne ve formě drog, natož alkoholu, nikoli samoobslužně, ale tak, že se svěříme odborníkům. Začít lze u gynekologa, praktického doktora či pediatra. Psycholog s psychiatrem by pak mohli nabídnout psychoterapii a farmakoterapii. Jen je třeba, aby se někdo z blízkých pokusil dceru pro odbornou pomoc získat, nebo aby ji sám zajistil. Někdo z rodičů nebo Petr by tu odvahu měli mít.