Jsem už několik let rozvedená, 12letého syna Petra mám ve své péči a s bývalým manželem jsme se dohodli na jasných pravidlech. Každý týden stráví se synem jedno odpoledne, jednou za dva týdny celý víkend. Je to jeho otec, má na dítě právo. Syna nebije, nechová se agresivně, alimenty platí pravidelně – a celkem vysoké, sám si je stanovil, „aby chlapec neměl nouzi,“ přesně tak to řekl u soudu.

Problém je v tom, že se synem se téměř nebaví. „Táta si buď čte, nebo kouká na televizi nebo sedí u počítače,“ stěžuje si Petr na otcův nezájem. „Když mu chci něco vyprávět, třeba o fotbale, tak mi řekne, že ho to nezajímá. Ani o víkendu nikam nechodíme, jen na oběd, protože táta nevaří. Můžu si dát, na co mám chuť, třeba děsně drahý jídlo, jenže mi to nechutná, když táta pořád mlčí. On se mnou není rád, mami.“

Promluvit si s bývalým manželem nikam nevedlo. „A co mám asi tak dělat? Kluk má tablet, tak ať si hraje hry. Jasně, že jsem s ním rád, ať si nevymýšlí nesmysly. Ale bavit se o fotbale nebo o škole se s ním nebudu. Nedělal jsem to před rozvodem, nebudu to dělat ani teď.“ V tom má bohužel pravdu. Synovi se nikdy moc nevěnoval, přednost měla vždycky práce.

Nejhorší zážitek byla pro Petra poslední oslava otcových narozenin. Vymýšlel pro něj dárek, sám ho neuměle zabalil, ale táta se ani nepokusil ho rozbalit a odložil ho na polici. Že prý na něj koukne potom! Ležel tam i následující víkend. Údajně na něj zapomněl…

„Já už nemám tátu rád,“ oznámil mi Petr. „Nebudu k němu chodit. On o mě taky nestojí. Slyšel jsem, jak to říká do telefonu, bavil se asi hodinu s nějakou ženskou. Říkal jí puso. A že jí to příště, až mě nebude mít, všechno vynahradí.“ Hrozně mě to naštvalo a hned jsem svému bývalému volala.

Jenže on obvinil Petra ze lži! Prý nikdy nic takového neřekl, s žádnou ženskou netelefonoval, kluk si vymýšlí a já ho nejspíš navádím. Petr začal návštěvy u otce bojkotovat, dvakrát tam vůbec nepřišel a já byla strachy bez sebe, že se mu něco stalo. Od té doby si otec Petra vyzvedává ve škole, ale je to ještě horší.

Synovi se zhoršil prospěch, přestal komunikovat i se mnou. „Jsi na tátově straně,“ obvinil mě. Začali jsme ten problém řešit s dětským psychologem, ale Petr tam nechce chodit. „Nechci chodit k tátovi, to je všechno! Proč tam musím,“ vyčítá mi. „Copak mě ten tvůj psycholog donutí, abych měl tátu rád? Abych tam rád chodil? Ať k tomu psychoušovi chodí táta!“ Psycholog skutečně doporučil, aby do poradny chodil i můj bývalý manžel, ten se tomu ale brání. On rozhodně není cvok, prohlásil. S klukem a jeho odbojností si má poradit odborník. Mám vyhledat pomoc jinde?

Blažena, Tábor

Odborník radí

Bylo by zajímavé znát také verzi Petrova otce. I bez ní však lze uvést na pravou míru, alespoň některá tvrzení jeho maminky. Třeba to, co vypadá téměř „neprůstřelně“, tedy že i rozvedený otec má právo na kontakty se synem.

Opak je pravdou – nikoli, že by je neměl mít, primární je ale právo dítěte na kontakty s oběma rodiči. Ve 12 letech se však málokteré dítě spokojí jen s tím, že je pár dní v měsíci v otcově teritoriu. Potřebuje, aby se mu táta také věnoval, aby si u něj nepřipadal jako nepříliš vítaný host. V opačném případě bude radši doma, případně podnikat něco s vrstevníky. Je jistě velice obtížné přimět dítě, aby svého otce milovalo; dost na tom, bude-li ho alespoň respektovat.

Za úvahu by tak možná stálo přestat se otrocky držet kdysi funkční úpravy, a nahradit ji ad hoc setkáními. Pod podmínkou, že je bude otec iniciovat ve chvíli, kdy bude mít pro ně dva nějaký program (výlet, pobyt na horách, kino, návštěvu fotbalového utkání apod.). Bez otcovy spolupráce se však postupem času bude vše jen dále komplikovat. Tady zřejmě nepomohou ani opakované návštěvy dětského psychologa.

Petr se jim právem začíná bránit. Pomoc by maminka mohla najít u psychologů, kteří se zabývají rodinnou terapií a pokusili by se získat ke spolupráci i Petrova otce. Během pár setkání by mohlo dojít ke značnému posunu. Stačí si do vyhledávače dát heslo „rodinná psychoterapie“.