Pokud se ocitnete jako otec Romany ve středních letech sám bez partnerky, v galerii najdete návod, jak se případně seznámit s někým jiným.

Byla to máma, kdo nás naučil zdravit, poděkovat, neprat se, chodit do školy a dělat úkoly. Přestože, nebo právě proto, že sama vyrostla v dětském domově, chtěla pro nás vytvořit rodinu. Jenže bylo nás moc, osm dětí jako schůdky, a táta morous a nemluva, málokdy s námi prohodil byť jen pár slov.

Máma musela být kdysi hezká, ale porody a práce v domácnosti ji poznamenaly. Byla i chytrá, měla na víc než jen na velkou rodinu a dřinu, ale co měla dělat? V osmnácti šla z děcáku do „světa“ a vzala si prvního, kdo ji chtěl. Nebyla v tom láska.

Ale nás děti ráda měla, to vím, jenže ne všechny jsme se povedly stejně. Nejstarší Anna utekla v sedmnácti z domova, začala brát drogy a na dno stáhla i druhého nejstaršího brášku. V osmnácti ho zavřeli za vykrádačky.

Jiřina šla na učňák, učila se švadlenou, a já, jediná z těch starších sourozenců, jsem se dostala na střední zdravotní školu. Vždycky jsem chtěla být sestřičkou a splnil se mi můj sen!

Bydlela jsem na internátě a domů jezdila jen na víkendy.

Pomáhala jsem mámě s domácností a s nejmladšími sourozenci a do školy se vracela unavená. Ale máma na mě byla pyšná, byla jsem jediná, kdo to podle ní „někam dotáhne“.

Chyběl mi rok do maturity, když mi máma oznámila, že se s tátou rozvede. Oči jí zářily, vypadala o 10 let mladší. „Poprvé v životě jsem se zamilovala,“ oznámila mi. „Už nechci být jen kuchařka, uklízečka, hospodyně, služka. Poprvé v životě mi někdo řekl, že jsem krásná, že mě miluje, že si mě váží.“

„A co děti?“ zeptala jsem se. „Vždyť Mařence jsou tři a Jitce teprve dva!“ Máma smutně sklonila hlavu. „Nemůžu si je vzít. Jindřich ty malé nechce. Jen jedno starší, dám jim na vybranou.“

„To přece nemůžeš udělat, táta se o ně nepostará!“ Máma řekla, že táta to zvládne, když mu my, starší, pomůžeme. A tak se rozvedla, děti zůstaly otci a máma se odstěhovala se svým novým mužem do města. Žádné ze starších dětí s ní však neodešlo. Byly zvyklé žít ve smečce. A tak jsem každý víkend jezdila otci pomáhat, ale nezvládal to, ani já ne, a obě moje malé sestřičky nakonec skončily v dětském domově. Brala jsem si je na víkendy, ale rodiče se nakonec rozhodli, že je dají k adopci! Marně jsem protestovala, prosila, plakala. Moje malé sestřičky zmizely navždy z mého života, ale snad ho mají lepší, než kdyby žily s tátou, který jim nedokázal ani uvařit a vyprat…

S matkou se nestýkám. Náhodně jsem ji potkala ve městě s druhým manželem. Neviděli mě a vypadali šťastně. Přesto se ptám: Jak nám to mohla udělat? Asi bych si přála, aby se Mařenka a Jitka o své biologické rodině raději nedozvěděly. Z hlavy ani ze srdce je ale vymazat nedokážu.

Romana, Ostravsko

Odborník radí

PhDr. Petr Šmolka

Bylo by snadné Romaninu matku odsoudit. Jak mohla jen kvůli nějakému poblouznění odejít od dětí a ponechat je tak jejich osudu!? Jistě si v životě prožila své! Bohužel asi jen málo radostného. Když pak potkala muže, který jí dával najevo, že je pro něj zajímavá a přitažlivá, zákonitě jí to muselo zamotat hlavu. A tak se rozhodla, že má ve svém věku právo na kousek štěstí.

Možná se domnívala, že se manžel dokáže o ty dva mrňousky postarat, třeba trochu naivně věřila, že mu v tom starší děti pomohou. Naložila jim ale víc, než byli s to unést. Benjamínci tak šli do dětského domova, posléze i do adopce. Není vyloučené, že tím dostali novou životní šanci, možná větší, než kdyby se kvůli nim obětovala.

Nešťastná matka není totiž zrovna tím, kdo je s to vytvářet doma sluníčkovou atmosféru. Adoptivní rodiče jsou vybíráni tak pečlivě, že se Romanini sourozenci dostali do prostředí, které je bude stimulovat lépe než to, na něž byli navyklí.

Romana si časem založí asi vlastní rodinu; nepředpokládám, že by se rozhodla následovat matku a plodit jedno dítě za druhým. Po sourozencích se jí sice občas ještě zasteskne, snad ji alespoň bude hřát vědomí, že se vydali na nejméně špatnou z možných životních cest.