Kolik let má váš současný nejstarší pacient?

Pacientka. 101 let. Je trošku dementní. Její o dva roky mladší sestru chytil hexenšus a skončila na čas v nemocnici. Tak je paní zatím u nás, protože se o ni nemá kdo postarat.

A kdo se o ni staral předtím?

No přece ta její o dva roky mladší sestra.

Krásné gerontopsychiatrické entrée. Předpokládám, že vaše pacienty ale netrápí jen demence.

Samozřejmě. Značnou část diagnóz představují deprese a další afektivní poruchy. Psychózy. Ale i závislosti. Starší lidé v zásadě trpí celým spektrem duševních poruch jako mladí, navíc hůře reagují na léčbu, protože mozek už bývá nějakým způsobem narušený například aterosklerotickým procesem.

Posunula se dnes hranice stáří? Mnozí současní sedmdesátníci vzhledem i kondicí konkurují padesátníkům…

Jako hranice stáří bývá vnímán věk 65 let, což však nic nevypovídá o funkčním potenciálu člověka. Faktem je, že existují 40letí starci a 80letí mladíci. Ale zhruba kolem těch pětašedesáti jsou na každém z nás projevy stárnutí znát. Organismus už zkrátka nemá tu výkonnost. Pomineme-li takový ten churchillovský gen, tedy dar jakési dlouhověkosti, který někteří lidé mají a dožijí se stovky v poměrně čilé duševní i tělesné kondici, tak je stárnutí vesměs věcí individuální a záleží na mnoha okolnostech.

Má stárnutí duše nějaké zákonitosti?

Duše stárne, a stárne v souladu s tím, jak máme konstituovanou osobnost a povahu. Jinak stárnou celoživotní optimisté, jinak pesimisté.

Nemůže se to vystřídat? Celoživotní optimista se stane ke konci života pesimistou, pesimistovi vysvitne v životě slunce?

K tomu moc nedochází. Častější bývá, že lidé celoživotně zábavní a úspěšní se ve stáří stanou otravní svojí žvanivostí a dokola se pořád opakujícími historkami. Celoživotní introverti, vtažení do sebe, se v průběhu života vyrovnají s tím, že nikoho moc kolem sebe nepotřebují a poměrně dobře se pak adaptují na stáří. Celoživotně pasivní lidé zvyklí dělat to, co jim doma a v zaměstnání určili, mají určitou výhodu i ve stáří. Řeknou: Mě to je jedno, já klidně půjdu do domova důchodců, hlavně, že se o mě někdo postará…

Jaký typ člověka snáší stáří nejhůř?

Hodně špatně je snášejí muži dobře adjustovaní na práci, extroverti, kteří v životě dosáhli nějakého postavení. Zrovna tak se ale špatně stárne hezkým a úspěšným ženám.

Je případem pro psychiatra žena, která odmítá stárnout a chce zůstat mladá za každou cenu? Nosí mini, chodí po plastikách, chová se rozverně…

To se nemusí týkat jen žen. I staří chlapi si barví vlasy a lepí různé příčesky, chodí na plastiky. Není to ani tak případ pro psychiatra, jako spíš jasný znak toho, že dotyčná nikdy nedozrála. V optimálním případě pochopíme, že stárneme, že se mění naše zájmy, vztahy, hodnoty. A že existuje mnoho věcí, kterým se můžeme věnovat právě teď, protože v mládí jsme na ně třeba neměli čas. Nezralé osobnosti to tak nevnímají. Obvykle zůstanou nezralými až do smrti.

Proč jsou někteří lidé na stará kolena tak nesnášenliví? Svoje děti jsem odmalička učila k úctě ke stáří. A pak jsem musela hodně diskutovat s dcerou, která měla smůlu na dost nepříjemné staré ženy. Mnohokrát se stalo, že jakmile jsem byla z dohledu, okamžitě se do holčičky nějaká náhodná starší kolemjdoucí pustila: Jako by si na malých dětech kompenzovaly mindrák „Proč na to saháš? Nechoď kolem toho! Nekopej do toho sněhu!“ z toho, že je už nikdo moc neposlouchá…

Říká se, že starý člověk karikuje svoji povahu, rysy, které měl celoživotně. Zvýrazňují se vlastnosti pozitivní i negativní. Celoživotně spořivý člověk se ke stáří stává shromažďovačem věcí a nevyhodí ani papírek. Ti, co byli trochu více zaměření na sebe, se opravdu mohou stát egoisty, kteří ztrácejí schopnost empatie. Nejde jen o ženy, které zmiňujete, ale i o staré muže. Když začala platit přednost chodců na přechodech, vrhali se do provozu, nedívajíce se nalevo napravo, zkrátka já mám přednost. Vezměte si seniory sápající se po sedadlech v tramvaji. Nebo nákupy: A just si půjdu nakoupit ve čtyři, když jdou všichni z práce! Občas to ale opravdu souvisí s okolím, absencí jakýchkoli pozitivních vazeb, které by to nějak korigovaly. Nedostatkem společenských příležitostí…

Typickým obrázkem starých žen v médiích a televizi bývaly drbny: hloučky seniorek, které se vypovídaly, řekly si novinky, pomluvily jedna druhou, navzájem se politovaly… Dnes už, zdá se, podobných hloučků ubývá. Není to škoda? Neměly pro zdravou psychiku dotyčných význam?

Jasně že měly. Ony se třeba mezi sebou pohádaly, ale fungovalo to. Dnes je to jiné. Zejména ve městech, kde jsou úplně izolované, na vsi je to o něco lepší. Ale vezměte si, že v takové Praze je dnes takřka třetina žen v seniorském věku. A bude jich přibývat. Už teď má průměrný manželský pár středního věku víc rodičů než dětí. Dnes je dětí do 15 let asi 15 %, lidí nad 65 asi 17 %. V roce 2050 má ale být na 100 dětí do 15 let více než 200 seniorů.

Často hovoříme o feminizaci stáří. I vy budete mít určitě mezi svými pacienty více žen než mužů…

Feminizace stáří je nesporná. My máme 30 lůžek mužských a přes 80 lůžek ženských. A ještě se nám těch ženských často nedostává. Je také pravda, že role ženy prochází změnou. – Ve vyšším věku jsou spíš vdovy než vdané, žijí spíš osaměle než v rodinách. U chlapů to je naopak. Chlapi jsou spíš ženatí než vdovci, spíš žijí ve vícečlenných domácnostech. Žena, když ovdoví, zvlášť ve vyšším věku, tak už si většinou nikoho nenajde, zůstane sama. Chlap ovdoví a s velkou pravděpodobností si najde partnerku, zpravidla mladší, což mu zaručuje, že se o něho někdo postará.

Bývá u starých lidí účinná psychoterapie? Dokážete dostat osmdesátníka, který má – někdy dost možná oprávněný – pocit, že už ho v životě nic moc hezkého nečeká, z deprese?

Vždycky má cenu se snažit. Faktem je, že se velmi často setkáváme s tím, co latiníci nazývají „taedium vitae“. Únava ze života. Převážně se opět týká starých žen, které už nemají nikoho. Jsou vdovy, jejich děti už mnohdy také zemřely nebo jsou daleko, samy bývají nemocné… Člověk někdy musí respektovat pocit pacientů, že jsou na konci života, že je opravdu nic moc hezkého nečeká. Že nechuť trmácet se tímto životem dál má určité oprávnění. Ale to neznamená, že se nám léčba nedaří. U depresí z velké části uspějeme. I staří lidé najednou rozkvetou, začne je život bavit. Vzpomínám na jednu paní inženýrku. Ležela u nás úplně rezignovaná, dlouho, opakovaně, pořád žádné výsledky. Pak se to nějak zlomilo, léčba konečně zabrala. Dnes chodí vzdor artróze kyčle tančit a raduje se ze života.

Váží si člověk na stará kolena života více, nebo méně?

Je to individuální. V řadě případů nemůžete přímo říci, že váží. Spíš na něm lpí za každou cenu. Občas jsem svědkem smutných situací, když se pacientka raduje, že umřela paní na vedlejší posteli, že si smrt nepřišla pro ni…

Sužuje staré lidi strach? Ze samoty, smrti…?

Samozřejmě. Navíc bývají mnohdy terčem týrání. Možná není tolik případů, že by třeba vnuk babičku mlátil, ale velmi často jsme svědky týrání psychického: Když mi nedáš kus důchodu, nepřijdu za tebou… Na druhou stranu nezřídka pozorujeme i citové vydírání ze strany seniorů, dokonce i když se o ně rodina stará s maximální obětavostí. Hraje tam samozřejmě roli strach z opuštění, ale také vědomý egoismus či snaha ublížit. Souvisí to i se změnami osobnosti, které ve stáří přicházejí.

Trpí nedostatkem peněz? Nebo, jak před časem prohlásila poslankyně Pecková, „jsou na chudobu zvyklí, vždyť se narodili za války“?

Ta slova mě strašně rozčílila. Staré lidi netrápí až tak „nedostatek peněz“, ale existenční nejistota. Někdy totiž skončí v situaci, kdy jim jejich finanční zdroje naprosto nemohou stačit na provoz běžného života.

Činže zdražuje, poplatky stoupají, oni se ocitnou v situaci, že při nejlepší vůli to nemohou zaplatit. I normálně fungující staří lidé mají značně sníženou schopnost zareagovat, rozhodnout se, změnit něco v životě. Chtít po osmdesátníkovi, který bydlí 60 let ve stejném dvoupokojovém bytě, aby ho vyměnil za garsonku, to je pro něj strašné. Neřešitelné. Jen ten přesun, zvážení, co si může vzít s sebou, co musí vyhodit… To je trápí moc…

Psychiatrie se dnes potýká s dilematem, jak zvládnout agresivní pacienty, kteří mají za sebou třeba vraždu, a přitom „neomezit jejich práva“. Potýkáte se s něčím podobným na gerontopsychiatrii?

I naši pacienti zlobí a dokážou páchat závažné věci. Také jsme měli seniory, kteří zavraždili, ačkoli třeba zrovna oni nemuseli patřit k těm nejagresivnějším. – Pán žil celý život pod pantoflem své velmi dominantní manželky. Pořád ho úkolovala a komandovala, on se celý život snažil. Pak začal ve stáří trpět demencí a stále obtížněji vykonával úkoly, které mu žena, se stejnou intenzitou jako po celý život, přidělovala. Nadávala mu, jak je neschopný, on viděl, že už tempu manželky opravdu nemůže stačit. Jednoho dne mu zase řekla, že je k ničemu, protože nevynesl odpadky, a sedla si k televizi. V tu chvíli k ní šel a uškrtil ji. Myslím, že mu v životě mnohokrát prolétla hlavou myšlenka, že by ji „nejradši zabil“, ale pochopitelně se ovládal. Teprve demence otupila zábrany. Samozřejmě mu byla nařízena ochranná léčba a samozřejmě jsme ho nemohli vyléčit, protože demence vyléčitelná není.

Jak bráníte úrazům pacientů, když nesmíte používat ochranná lůžka?

Je to složité. Nesmíme pacienty fyzicky omezovat mimo přísný legislativní rámec. Ty, co nemusí nutně ležet na lůžku, můžeme dát na křeslo do denní místnosti, kde mají možnost zabezpečení břišním pásem na magnet. Víme, že jakmile by vstali, tak by spadli, pravděpodobně na hlavu. Jsou farmakologické možnosti. Ale jejich účelem by rozhodně nemělo být pacienta „uzemnit“. Každopádně je to nedomyšlené a vztahovat na gerontopsychiatrii obecné normy, týkající se především péče o mladé duševně nemocné, bývá občas kostrbaté.

Podobně kostrbatá asi bude otázka, zda se všichni vaši pacienti u vás „léčí dobrovolně“…

Jistě. Mnozí naši pacienti ani nechápou, že jsou hospitalizovaní. Děti, které o stařečka pečují, i když neudrží moč ani stolici, utíká jim, neví, kde je, neví, jak se jmenuje, ho sem na chvíli přivezou, že už si nevědí rady. Že jen potřebují získat čas, než mu něco seženou. Je to dobrovolné, nebo ne? My ho musíme vést jako nedobrovolně hospitalizovaného s následným soudem a vysvětlováním.

Mají něco společného malé děti a staří lidé?

Myslíte: „Kůň je jednou hříbětem, člověk dvakrát dítětem?“ Může to vypadat podobně. Čas od času to vídáme, hlavně u žen. Ženy si totiž občas svoje staré matky nebo otce nechají jako miminko. Mají je v posteli, zcela nevědoucí, a běhají kolem nich od rána do večera. Mnohdy jde o bezdětné ženy, šedesátnice, sedmdesátnice, které si z péče o rodiče udělají životní náplň. Když pak maminka v pětadevadesáti umře, tak se zhroutí, že maminka odešla, a skončí u nás na psychiatrii. Není to stejné. Starý člověk je na konci života, miminko na začátku.

Je těžké stárnout?

Nevím, jak moc těžké je stárnout, máme to různé. Každopádně, když si všichni při přípitku na Silvestra přejeme zdraví, mělo by k tomu automaticky patřit i přání hezkého a dobrého stáří.

TAK ŠEL ČAS

1966 - Lékař, pedagog, autor řady odborných textů a popularizátor psychiatrie stáří se narodil se 5. října v Praze.

1992 - Absolvoval 3. lékařskou fakultu UK v Praze.

1999 - Nastoupil do Psychiatrické léčebny v Praze 8-Bohnicích.

2004 - Začal působit jako primář gerontopsychiatrického oddělení Psychiatrické léčebny v Praze 8-Bohnicích.

2006 - Stal se otcem dcery Alžběty.

2015 - Ukončil studia MBA na Cambridge Business School v Praze.

2031 - Dá-li Pán Bůh a důchodové komise, odejde do penze a začne si užívat spokojeného stáří…