Veronika: Můj muž je úžasný chlap. Dokud se nenapije, pak má dvě tváře

Manžel nezvládá odolat alkoholu? Je třeba léčba.

Můj muž je moc hodný člověk. Miluje mě i mého pětiletého synka, kterého před dvěma lety spolu se mnou „vyženil“. Rodina je pro něj všechno, pomáhá příbuzným i přátelům, je obětavý a laskavý. Dokud se nenapije…

Je řidič z povolání, jezdí dálkové trasy a někdy je pryč i o víkendech. Napije se jen občas, když ví, že nebude řídit. Dáme si s kamarády pár piv, já tak jedno, on dvě tři. To je v pohodě. Nejhorší jsou různé oslavy, a protože máme spoustu přátel, skoro každý měsíc se něco většího koná. Jednou narozeniny, podruhé svátek. Tu a tam se někdo vdá, ožení, narodí se přírůstek do rodiny.

Manžel ví, že panáky jsou hrob. Když pivko zazdí rumem nebo fernetem, dostaví se opice. On má dva druhy opice. Melancholickou a agresivní. Obě jsou problém, ale vždycky se nechá vyprovokovat. Když už do sebe jednoho kopne, nastane řetězová reakce. Panáky do něj padají jeden za druhým, marně manžela přemlouvám, že musíme domů. Nakonec ho tam nějak dotáhnu, a pak to vypukne. Syna naštěstí hlídá moje máma, u sebe doma, takže kluk tyhle scény nevidí.

Když má manžel melancholickou, ještě to jde vydržet. Hrozně se kaje, za všechno se omlouvá, i za to, co neudělal. Někdy i pláče. Nadává si do idiotů. Druhý den má kocovinu, bolí ho hlava, je mu zle – a vůbec nic si nepamatuje. Ptá se mě velmi nesměle, co dělal. Kdybych mu řekla, že podřízl souseda, nejspíš by tomu uvěřil.

Protože jeho opice číslo dvě je agresivní. Poznám to už podle výrazu v očích. Jsou zlé, plné nenávisti. Všechny lidi kolem sebe urazí, někdy se i popere, doma mi pak nadává, že svádím všechny chlapy, a vyslýchá mě, s kým jsem co měla.

Jdu spát, zatímco manžel nadává v kuchyni a rozbíjí věci. Ale druhý den si nic nepamatuje! Nechce ani věřit tomu, že ten binec v bytě udělal on. Hned koupí nové nádobí a pro mě dárek na usmířenou. Je to většinou hodně drahý dárek.

Nikdy mě neuhodil, ale co když k tomu jednou dojde? To bych už nevydržela. Taky se bojím, co bude, až syn povyroste a půjde do školy. Nemůžu ho při každém mejdanu svěřovat na noc mámě. Manžel vždycky slibuje, že se už nikdy neopije, že si nedá ani jednoho malého panáka, i kdyby ho chlapi sebevíc nutili, ale téměř pokaždé slib poruší.

Posledně jsem mu pohrozila, že se s ním rozvedu. Klečel mi u nohou a plakal. Že mě miluje, že beze mě a bez kluka nemůže žít. On není alkoholik, tyhle úlety má tak jednou za měsíc, někdy za dva, ale je to vždycky děs. Ale co když se ty intervaly budou zkracovat? Jak manžela přimět k tomu, aby se těch prokletých „panáků“ vzdal, když pak sám vidí, jaké to má následky?

Veronika, Praha

Odborník radí

PhDr. Petr Šmolka

„Je to moc hodný člověk… Dokud se nenapije…“ Úvodní hláška paní Veroniky je podobně absurdní jako tvrzení „je to opravdu beránčí povaha… dokud někoho nezavraždí…“! Stejně nepatřičné je i její konstatování ze závěru dopisu, že není alkoholik, když podobné úlety má jen tak jednou za měsíc až dva. Její muž alkoholikem bezesporu je.

Kvůli jemu podobným se dokonce vžil pojem „kvartální piják“. Kritériem alkoholismu totiž není četnost s pitím spojených excesů, ale především alespoň občasná neschopnost popíjet s mírou. Podobné popíjení je jedním z nemnoha trápení, kdy jedinou rozumnou alternativou je jasné ultimátum – léčba, nebo rozvod. Nic by na něm neměly změnit sebenákladnější dary, ani sebeokázalejší kajícnost.

Zatím by možná své problémy zvládnul ambulantní léčbou; bez ní se jeho stav bude jistě jen a jen zhoršovat. Zároveň je zřejmě jen otázkou času, kdy její muž udělá v souvislosti s pitím nějaký průšvih mimo domov. Při jeho profesi je dost vysoké riziko, že by se mu to mohlo přihodit i v práci. Zatím se snaží držet, před jízdou a během ní zřejmě nepije. On však i takový zbytkový alkohol je někdy pěkný prevít!

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky