Výchova dětí je náročná, až jednou vyletí z hnízda, můžete se těšit na nový život, více v galerii.

„Ta učitelka ve školce je hrozná,“ postěžovala si nedávno dcera. „Představ si, že Tadeáškovi nedovolila, aby si vzal na školku v přírodě svého medvídka!“ Dcera měla slzy v očích a brada se jí chvěla. „Doufám, že nemyslíš toho medvěda, co je pomalu větší než Tadeáš?“ zeptala jsem se opatrně. „No jistěže,“ pravila dcera plačky. „On bez něho nemůže spát, je na něm úplně závislý, vždyť ho s sebou vozíme i na víkendy.“ „A víš, co mi ta učitelka řekla?! Že takhle velkou hračku s sebou mít nesmí! Rozplakala jsem se a Tadeášek se taky rozplakal, ale ta učitelka mi řekla, abych přestala plakat, že dítě jen rozrušuju!“ Marně se snažím dceři vysvětlit, jak svou přehnanou úzkostlivostí, tím, že se mu snaží ve všem vyhovět, vlastně je to ona, kdo poslouchá Tadeáška, a ne obráceně, kluka kazí.

Ale ona, že ne, že se jen snaží vychovávat dítě tak, aby bylo šťastné! V praxi to vypadá následovně: Tadeášek chce zmrzlinu, dostane ji. Chce novou hračku, dostane ji. Pokud by se mu nevyhovělo, dostane záchvat vzteku a začne plakat. A dcera? Ta začne plakat taky! A tak společně pláčou a jdou koupit tu hračku. Běda, když z důvodu bezpečnosti Tadeáškovi nevyhoví. Tadeášek sebou plácne o zem a začne řvát, a když se ho vyděšená dcera snaží uklidnit, kousne ji nebo kopne.

Zajímalo mě, jak se Tadeáš chová ve školce, tak jsem si promluvila s učitelkou. V kolektivu se kupodivu projevuje celkem standardně. Ale sotva si ho přijde dcera vyzvednout, spustí řev. Že mu nechutnal oběd, že si s ním děti nechtějí hrát, že mu ten či ta sebrali hračku atd.

Občas ho hlídám a trvá mi několik hodin, než se mi podaří kluka zpacifikovat. Zkouší na mě stejné triky jako na svou matku. Dokonce mne i kousl a uhodil, takže jsem ho kousla a plácla taky, vyjeveně koukal a přestal se vztekat, ale samozřejmě, že všechno napráskal své mámě, a ta mi řekla, abych na její dítě už nikdy nevztáhla ruku! Takže tím pro mne skončilo hlídání Tadeáška, protože já se kousat, kopat a tlouct od čtyřletého dítěte nenechám. Ale zajímalo by mne, kam taková výchova může vést.

Božena

Odborník radí

Možná je to pouhá náhoda, možná však paní Božena použila pojem malý tyran záměrně. Pokud se nechala inspirovat stejnojmennou knížkou Jiřiny Prekopové, v Německu žijící české psycholožky, pak by ji mohla poskytnout i své dceři. Případně si ji sehnat a přečíst.

Jiřina Prekopová je zároveň autorkou dnes poněkud kontroverzní „terapie pevným objetím“. V jejím rámci se adepti učí sevřít vztekajícího se potomka pevně do náručí a počkat, až mu dojdou síly a sám se zklidní. Je bezesporu správné, že jsme opustili nadměrně autoritativní výchovné postupy, pomyslné výchovné kyvadlo se však tu a tam vychýlí až příliš. I liberální výchova by měla mít své meze. Dítě potřebuje mít jasno v tom, co je a co není správné.

Je na rodičích, aby mu dávali jasné hranice přijatelnosti projevů: „To ještě lze, a toto už je značně přes čáru.“ V tom příběhu se někam vytratil Tadeáškův otec. Existuje-li, pak by alespoň on mohl být tím, kdo bude dbát na dodržování potřebných hranic. I babička se může pokusit. Těžko tím, že bude dceři domlouvat, ale třeba větší důsledností ve chvílích, kdy má vnoučka ve své péči. Časem snad i její dceři dojde, jak úspěšně s ní Tadeáš manipuluje. Stačí, aby zabrečel, aby sebou praštil o zem a vztekal se, a maminka mu vyhoví. Musel by být slaboduchý, kdyby sám od sebe tuto tak úspěšnou strategii opustil.