V galerii se dozvíte, na co se můžete těšit, až děti přece jen jednou vyletí z hnízda.

Pro Ivana to byla hotová věc, ani se nezeptal, zda s tím souhlasím. „Tak čau, já jsem Jana,“ pravilo tiše stvoření s červenými vlasy zamotanými do dredů a ovázanými barevnou pentlí. Na sobě nějaké vlající etno triko a široké kalhoty s rozkrokem někde u kotníků. Ozdoby na ní visely, jak na vánočním stromku, z nosní dírky trčela kovová perla a z brady nějaký osten. Jak ji asi líbá, napadlo mě. Nepříznivý dojem zmírnil milý úsměv, ale stejně… „Tak se tedy posaďte, dáme si čaj a něco mi o sobě povězte,“ pravila jsem ve snaze o přátelský tón. „Jak dlouho se s Ivanem vlastně znáte?“ Pokrčila rameny. „Asi dva týdny.“ Mírně mě zamrazilo. Tak on ji zná dva týdny, a už si ji přivede domů! „Dáš si taky čaj, Ivane?“ zavolala jsem na syna.

„Nene,“ odpověděl. „Teď zajedu Janě pro věci.“ „Aha. A kam?“ zeptala jsem se. „Do azylového domu, je to tady kousek,“ pravil s úsměvem a zmizel.

Ježkovy oči! Tak to děvče žilo v azylovém domě… Copak nemělo domov? „Vy nemáte rodiče?“ vznesla jsem otázku. „Mám,“ pravila Jana tiše, ale to bylo všechno. Nechtěla jsem vyzvídat, třeba prožila nějaké trauma a otázkami bych jen jitřila rány, ale přiznám se, že mi to celé přišlo divné.

Zdalipak ona nechce jen Ivana využít, aby nebydlela v azylovém domě, třeba nás nakonec okrade a zmizí někde v nedohlednu. Nebere drogy? Ruce měla schované v rukávech toho hábitu, na žíly vidět nebylo, ale jinak vypadala docela zdravě.

Celou tu dobu, než se vrátil Ivan s Janiným batohem (jiné zavazadlo neměla), jsme mlčely. Snad se to časem zlomí, nemohu ji přece hned vyhodit. Hlavně si musím promluvit s Ivanem.

Když jsme s Ivanem osaměli (Jana si šla složit věci do Ivanova pokoje a dát si sprchu), chystala jsem se položit první otázku, ale syn mě předběhl: „Že je skvělá, mami? Já vím, známe se s Janou krátce, ale milujeme se od první chvíle. Je báječná, empatická, působí v organizaci na ochranu zvířat a hodně se angažuje v aktivitách na ochranu životního prostředí. Prostě je úžasná, uvidíš, až ji blíž poznáš.“

Poznat Janu blíž je ovšem problém. Nic o sobě neřekne, zřejmě se svěřuje jen Ivanovi. A i ten mi toho řekne málo. Věta „Měla těžký život“ mi musí stačit. Jana do práce nechodí, jen občas do těch svých organizací na ochranu ledačeho. Takže na domácnost nepřispívá, živí ji Ivan. Doma taky nepomáhá, nevynese ani odpadky. Když ji o něco požádám, řekne s úsměvem: „Udělám to potom.“ Potom ovšem znamená nikdy.

Doma se už necítím jako doma. Jana se rozvaluje v obýváku, v ruce tablet, na uších sluchátka. Nemůžu si pomoct, ale nevěřím jí. Bojím se, že dojde na mé obavy, ale před Ivanem nemohu proti ní říct ani ň. A takhle bydlíme už dva měsíce. Jak dlouho to podivné soužití může vydržet?

Karolína, Karlovy Vary

Odborník radí

PhDr. Petr Šmolka

Jó, kdybychom si tak mohli vybírat budoucí rodiče našich vnoučat! Naše děti se nás však zpravidla neptají! Pak ovšem nezbývá než věřit ve vklad, který jsme jim výchovou a příkladem poskytli. Ivan je dost exot, tuzemský Usain Bolt.

Ve vztazích je zdatný sprinter. Nastěhovat si domů neznámé děvče po dvou týdnech, hraničí s kaskadérstvím. Nic na tom nemění dosavadní těžký osud nebohé Jany. Alespoň, že má ten milý úsměv!

Vstupní kontrolou však zrovna se ctí u Ivanovy matky neprošla. Pravda, sama výzva, ať o sobě něco poví, je poměrně náročná. Snad jen sebestředný Narcis by se rozpovídal a nebyl k zastavení.

Karolína si naštěstí uvědomuje, že kritika by nepadla u synka na úrodnou půdu. Přesto by ale nemusela vše trpně snášet. Má-li jejich soužití fungovat, pak je třeba dát mu nějaký řád. Kdo a čím se bude podílet na údržbě společné domácnosti, jak na ni finančně přispívat; jasné by měly být i hranice obou teritorií – matčina a „mladých“. Jana by tak neměla volně „přetékat“ do teritoria Ivanovy matky.

Pro všechny by bylo zdravější, kdyby si s tím tabletem a sluchátky zalezla tak, aby svou usilovnou nečinností alespoň neprovokovala. Ivanova volba nemusí být až tak nepochopitelná. Spoustě mužů lichotí, když se jim podaří nalézt někoho, o kom se domnívají, že si ho budou moci „uplácat“ dle svých představ. Skoro v každém je kousek profesora Higginse. Pygmalionský komplex je dokonce samostatná diagnostická kategorie!