Pes přítel člověka: Který se ale opravdu hodí právě k vám

Pes potřebuje zaměstnání.

Gaučák na mazlení, kterému občas hodí míček. S tímto záměrem si štěně pořídili. A teď každou volnou chvilku bez ohledu na počasí ochotně pobíhají po lese, prodírají se rákosím a čvachtají v rybníce, jen aby se jejich čtyřnohý parťák mohl blýsknout, co všechno už umí.

Pověst poslušného a hravého člena rodiny udělala z retrívra stálici v první desítce žebříčku oblíbenosti u nás i ve světě. Sice vypadá jako odrostlý plyšák, ale „vzorňákem“ se nerodí, navíc spadá do kategorie loveckých psů. Vždyť jeho typickou přirozeností je aportovat.

PŘEKÁŽKY MAJÍ SMŮLU

Častým impulzem k pořízení zvířecího kamaráda jsou prosebné dětské oči. „Bylo mi šest a na rodinné dovolené jsme potkali paní se zlaťákem. Byla to láska na první pohled a doma jsme pak se sestrou nemluvily o ničem jiném. Máma už byla skoro pro, ovšem táta byl nekompromisní. Prý buď on, nebo pes. Ve škole jsem pak rozhlašovala, že budeme mít pejska, ale přijdeme o tatínka. Paní učitelka našim psala znepokojené dopisy, jestli je u nás všechno v pořádku. Loudily jsme tak vytrvale, až jsme si štěně vyloudily,“ vypráví Eliška Veselá, dnes majitelka fenek Blueberry a Frídy.

Soňa Keppertová se na splnění svého dětského snu dost načekala. Manžel byl zaťatý s tím, že je lepší po práci jezdit světem na motorkách. „Po sedmiletém přemlouvání jsem využila sobotní idylky na výletě do Špindlerova Mlýna a ukazovala mu v mobilu fotky rozkošných štěňátek. Jeho možná někdy, jsem pojala po svém, a do týdne byl Bruno u nás,“ rekapituluje. První úspěchy na cvičáku i v soutěžích Davida Kepperta tak navnadily, že si pejska prostě přivlastnil a neprotestoval, když rychlé stroje v garáži nahradil další retrívr v obýváku. Mazánek Falco už je opravdu manželčin.

TROFEJE ZA BOJE

S novým členem v domácnosti povinností přibude, nicméně věčná honička s časem dostane pevnější řád. Kadeřník i fotbal se dají zrušit, venčení nikoli. „Občas jsme se potkávali, tak jsem se osmělil a pozval tu sympatickou dámu na kávu. Souhlasila s tím, že raději půjdeme do lesa. Pomyslel jsem si, že na to jde pěkně zhurta,“ vybavuje si Jiří Gronwaldt.

„Vyvedla mě z omylu, když na první rande přišla jako strašidlo v prošívaném kabátě a holínkách. Místo romantiky jsme se brodili rozbředlým sněhem, aby se její fenka vylítala. Helenka najednou uklouzla po zledovatělém povrchu a zůstala nehnutě ležet. Naprosto nesmyslně jsem se ji pokoušel ‚oživovat‘ a po očku sledoval psa, jestli se do mě nepustí, že paničce ubližuju.“ Rozpaky je neodradily, právě naopak. „S humorem vzal i to, když jsem nejednou na semišová sedadla jeho vyfešákovaného auta nacpala umolousanou Rangee,“ směje se Helena Čtveráková.

Michaela Gerstnerová zase bojovala s fobií z psů, protože ji ve dvou letech pokousal vlčák.

„Na soustředění s oddílem házené jsme snídali na terase a vtom se odněkud vynořili tři velcí retrívři. Jeden si mě vyloženě prohlížel, neštěkal, jen mi klidně položil hlavu na koleno. I když jsem byla dospělá, třásla jsem se hrůzou. Dodnes nechápu, jak to, že jsem ho po chvilce jaksi automaticky začala hladit. Do roka jsme si pořídili Angee, pak ještě Queenu a teď s manželem jezdíme na tábor, kde se to pejsky jen hemží,“ shrnuje úspěšná absolventka samoléčby šokem.

Jana Kotrčová byla přesvědčena, že teď už čtrnáctiletá Harrietta je její poslední pes. „Rodina se usnesla, že bych to stejně dlouho nevydržela. Spíš je podezírám z toho, že měli obavy, aby bylo k vydržení se mnou. Tak jsem nafasovala na výcvik oficiálně vnukovu labradorku Stellu. Když vidím, jak ji to baví, nemůžu jinak, a zase začínám od píky,“ podotýká.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky