Mariana (33): Čekala jsem své první vytoužené dítě, ale pak přišel šok

Prohlédněte si všechny fotografie (9)

Rok a půl jsme se s manželem o miminko snažili, a když jsem konečně ve třiatřiceti otěhotněla, byli jsme úplně omámeni štěstím. Tolik jsme se těšili, jenže všechno dopadlo jinak. „Plod se nevyvíjí, tak jak by měl. Je moc malý. Obávám se, že máte zamlklé těhotenství.“

Pokud vás postihne něco podobného jako Marianu, je to ideální doba na to najít si čas jen pro sebe. Více najdete v galerii.

Dva týdny jsme s manželem doufali, ale nic se nezměnilo. „Nedá se nic dělat, musíte na interrupci,“ rozhodl gynekolog. Rozplakala jsem se. „A co mám dělat?“ Pokrčil rameny. „Musíte si vybrat nějaké zařízení, kde to udělají. Taky si musíte zařídit předoperační vyšetření, zákrok se provádí pod narkózou. A samozřejmě bude nejlepší odsát to mimino co nejdřív.“

„A kam mám jít, ke komu, vždyť já s tím nemám žádné zkušenosti, tak mi, prosím, poraďte,“ vzlykala jsem. Ale pan doktor neporadil, neměl čas, na řadě byla další pacientka. Podíval se na hodinky. „To už je teď na vás.“ Sbohem a šáteček.

Plačky jsem se dopotácela domů a volala manželovi a matce. Kdo to nezažil, neumí si vůbec představit, jaké to je, mít v sobě něco, co ještě žije, zárodek vytouženého dítěte, který ale musí pryč. Nebyla jsem vůbec ve stavu, abych kamkoli volala. Cokoli zařizovala. Ještě že se toho úkolu chopili manžel a máma. Díky přátelům, kteří měli kontakty, se jim podařilo najít kvalitní zdravotnické zařízení, kde mi udělají předoperační vyšetření i zákrok, abych nemusela napůl sesypaná běhat z místa na místo.

Přijali mě hned druhý den, na místě mi udělali i předoperační vyšetření a chovali se ke mně laskavě a mile.

Ale i tak to bylo trauma, možná horší, než kdybych potratila spontánně. Probudila jsem se na pokoji, už bez plodu v těle. Cítila jsem se prázdná, zoufalá… Ach, s jakou láskou bych se o to dítě starala! Vnímala jsem to jako hroznou nespravedlnost. Jsou ženy, které se svých nechtěných dětí zbavují, interrupce je pro ně méně než rýma. Proč zamlklé těhotenství muselo potkat zrovna mě?! Pořád se z toho nemůžu vzpamatovat. Jakmile vidím nějakou s břichem, rozpláču se. Manžel mě utěšuje, nejsem v tom sama, příště to dobře dopadne. Ale já se bojím. Co když ne? Už bych tuhle hrůzu nechtěla znovu prožívat.

Nejhorší je, že manžel už o dvě děti v prvním manželství takhle přišel, nechal si udělat i genetické testy a je v pořádku. Tak proč už potřetí? Smůla? Osud? Bojím se i o své manželství, bojím se, aby tím vším neutrpěl náš vztah, protože se nemůžu zbavit pocitu, že jsem udělala něco špatně. Zmařené těhotenství je teď moje jediné téma a já si vůbec nevím rady.

Mariana, Praha 

Když přijdete o miminko, je to trauma, ale je třeba se nad to povznést.

Odborník radí

Snad jen zcela bezcitná žena by se dokázala s podobnou situací srovnat bez pocitu ztráty, někdy i vlastního selhání. Přidá-li se necitlivý přístup lékařů, je vše mnohonásobně složitější. Konfrontujíli své pacienty s mnohdy „konečnou diagnózou“, měli by se o to víc snažit poskytnout jim srozumitelnou formou potřebné informace. Když pro nic jiného, tak proto, aby nehledali viníky tam, kde žádní nejsou. A aby věděli, co čekat do budoucna. Omluvou nemůže být nedostatek času.

Ve třiatřiceti má Mariana sice ještě dost prostoru pro další (snad již úspěšné) pokusy. Čím větší a silnější však budou její úzkosti, tím vyšší riziko problémů. Po této zkušenosti se přitom nelze případným úzkostem divit. Ještě horší by však bylo, kdyby se zamlklé těhotenství mělo odrazit negativně na jejím vztahu s manželem.

Kdyby i oni reagovali „zamlklostí“, bude vše ještě mnohem těžší. Pokud by Mariana potřebovala o té ztrátě mluvit, pak by jí měl být její muž oporou.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky