Bratr dohnal svým chováním Báru k sebevraždě. Nebyla pro mne jen švagrovou!

Jste zdraví a přesto se vám zhroutil život? Sebevražda není řešení.
Jste zdraví a přesto se vám zhroutil život? Sebevražda není řešení.

Od smrti Báry uplynuly dva roky. A já se s jejím odchodem stále nedokážu vyrovnat. Byla to moje švagrová a zároveň moje nejlepší kamarádka. Bytost, která mi byla bližší než vlastní matka.

Jak zachrátnit vztah, se dozvíte v galerii!

Bára byla o pět let starší než já. Bylo mi sedmnáct, když se provdala za mého bratra Františka. Veselá, optimistická, hezká. To ona mě naučila dobře se oblékat, líčit se, nebát se lidí a věřit si. Než jsem Báru poznala, byla jsem plaché stvoření, šedá myška bez sebedůvěry a vlastního názoru. Věkem se naše přátelství ještě upevňovalo. Mezitím Bára porodila syna, já se také provdala a narodila se mi dcerka. Přátelili jsme se i s našimi muži, jako rodiny. Trávili jsme spolu Vánoce, jezdili na společné dovolené, užívali si spoustu legrace.

Bára mého bratra Františka milovala, možná až příliš. Nikdy jí ani na mysl nepřišlo, že by jí mohl být nevěrný, natož aby navázal vážný vztah s jinou ženou. Ale bylo to tak. Zatímco naše děti rostly a na našich tvářích se už objevovaly první vrásky. František si našel mnohem mladší přítelkyni, vztah však dlouho utajoval – svou roli milujícího manžela hrál až do poslední chvíle.

A ta poslední chvíle nastala v okamžiku, kdy Františkovi jeho tajná láska oznámila, že je těhotná. Františkovu a Bářinu synovi bylo v té době 18 let. František se rozhodl vyřešit situaci rozvodem s Bárou a založením nové rodiny. Báru postavil před hotovou věc.

Volala mi v noci, naprosto zoufalá. Vzala jsem si taxi a hned za ní jela. Seděla zhroucená v kuchyni a plakala. Nebyla vůbec k utišení. Těžko jsem hledala slova, jak zmírnit ten žal, a tak jsem ji jen konejšila v náručí.

Hned na to jsem si promluvila s bratrem, ale nemělo to cenu. Byl rozhodnutý od Báry odejít. Tvrdil mi, že poznal největší lásku svého života a chce svůj život strávit s ní. Bára to prý časem pochopí, uklidní se…

Jenže Báře se zhroutil svět. Marně jsem se snažila přimět ji, aby se od životního zklamání nějak odpoutala, vždyť život má i hezké stránky, domlouvala jsem jí, že má taky syna, měla by myslet i na něho, na to, že má oporu ve mně…

Nakonec jsem ji přinutila, aby šla k psychiatrovi, protože začala trpět depresemi, nemohla spát ani jíst, ztrácela se mi před očima. Chodila na psychoterapii, ale byl to běh na dlouhou trať, znovu upadala do stavů beznaděje, poraženecké nálady vítězily nad hrstmi prášků.

Tehdy jsem vůbec netušila, že si Bára ty prášky na spaní tajně schovávala. A jednou odjela na chalupu, prý že potřebuje být pár dní sama, utřídit si myšlenky, projít se přírodou. Byl květen a všechno bujelo a vonělo, myslela jsem, že pobyt v přírodě Báře pomůže.

Z chalupy se už nevrátila. Po marných telefonátech a v neblahé předtuše jsem se za ní vypravila. Našla jsem ji mrtvou v posteli. Chybí mi slova, abych vylíčila své pocity!

S bratrem jsem přerušila styky. Jeho syn, můj synovec, se po matčině smrti přestěhoval ke mně. Ani on s otcem nekomunikuje, i když se o to František stále snaží. Nenavádím synovce proti jeho otci, ale nedokážu bratrovi odpustit. A stále mě sžírá otázka: Mohla jsem Bářině smrti nějak zabránit? Udělala jsem dost pro to, abych jí pomohla?

Jak to, že jsem nerozeznala příznaky jejího fatálního rozhodnutí? Lze to vůbec poznat?

Alžběta, Prostějov

Odborník radí

PhDr. Petr Šmolka

Když se někdo skutečně rozhodne ukončit život, tak mu v tom jen stěží můžeme zabránit. Pokud je to někdo blízký, trápíme se dvojnásob. Nejenže se musíme vyrovnat se samotnou ztrátou, ale navíc i s pocitem, zda jsme nemohli té nešťastné bytosti pomoci. Čím víc se podobnými myšlenkami zanášíme, tím delší trápení nás zřejmě čeká.

Paní Jarmila přitom udělala pro Báru vše, co mohla a co bylo třeba. Dokonce se jí podařilo přesvědčit ji, aby vyhledala odbornou pomoc. Pochybnosti, zda pro svou pacientku udělali maximum, možná mají její psychiatr a psychoterapeut. Na rozdíl od laiků však dobře vědí, že je zpravidla nemožné spolehlivě rozpoznat, že hrozí tak fatální vývoj. Pamatuji kolegu psychiatra, jehož téměř dospělý syn spáchal sebevraždu.

Ani on si varovných signálů nepovšiml, a to měl syna den co den na očích. Natož, aby eventuální signály mohla správně dešifrovat kamarádka. S pocity viny se zřejmě musí vyrovnávat i František. Bylo by snadné považovat jej za strůjce toho zla. Přesto ani on není jediný viník. Bářino rozhodnutí bylo jen a jen její. Jarmila už pro ni nemůže udělat nic víc než to, že se postará o jejího syna! Výčitkami svědomí by nikomu neprospěla, navíc by byly neoprávněné!

DALIBOR JANDA

Zpěvákův syn spáchal sebevraždu skokem z Nuselského mostu. Bylo mu pouhých 21 let. „Žádné problémy jsme neměli. Možná to bylo z nešťastné lásky,“ nechal se slyšet zpěvák až tři roky po synově smrti. Dlouho o ní totiž nedokázal mluvit. Vyčítal si, zda něco nezanedbal.

 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky