Anežka: Teta se nám mění před očima, bojíme se nejhoršího!

Prohlédněte si všechny fotografie (9)

Po strýčkově smrti jsem se začala starat o tetu, která letos oslavila pětasedmdesátiny. Manželství bylo bezdětné a jediní příbuzní, kteří tetě zůstali, jsem já a můj bratr.

I sepsání závěti k životu patří. Pokud nevíte, jak na to, najdete návod v galerii.

S bráchou jsme koupili malou chatu, aby měla teta kde trávit léto. Pořídili jsme jí také pejska, aby se necítila sama, a když byla v nemocnici na operaci ledviny a pak ještě tři týdny v lázních, starala jsem se o pejska i o pokojové květiny v jejím pražském bytě. Změny v tetině chování přicházely ze začátku pozvolna. Chtěla po mně, abych jí vrátila klíče od bytu, prý svoje ztratila a potřebuje si nechat udělat nové. Jenže tetiny klíče visely na věšáčku v předsíni, kam si je vždy dávala! Když jsem ji na to upozornila, řekla, ať jí ty klíče stejně dám, že už je nebudu potřebovat. Přišlo mi to divné, ale moc jsem nad tím nedumala, k stáru mají lidé různé vrtochy.

Ty její se však začaly zhoršovat. Krátce po mé návštěvě mi volala a obvinila mě, že jsem jí v bytě odcizila vzácné mince po strýci. „Ale teto, jak tě to mohlo vůbec napadnout? Copak jsem nějaký zloděj?“ „No, tak kam se tedy poděly, byly v takových krabičkách, a ty jsou prázdné!“ prohlašovala teta rozechvělým hlasem. Řekla jsem tetě, aby se podívala do příborníku, sama si je tam před časem schovala. Jistěže tam byly, ale teta mě nařkla, že jsem jí je tam schovala schválně.

Všechno vyvrcholilo při mé poslední návštěvě u tety na chatě. Byl pátek odpoledne a já vezla tetě nákup na víkend, tak jako každý druhý týden. Upekla jsem jí její oblíbenou jahodovou bublaninu. Místo uvítání na mě ale teta vyjela: „Kde jsou ty hrnce?“ Vůbec mi nedošlo, o čem to mluví. „Jaké hrnce, proboha?“ „No přece ty modré hrnce, co jsi mi dala k Vánocům! Ty sis je zase vzala zpátky! Prostě jsi mi je ukradla! Ale když se přiznáš a vrátíš mi je, tak ti odpustím,“ dodala.

Přes plot nás sledovala tetina sousedka: „To jsou dneska lidi, paní Věro, a ze všeho nejhorší bývají příbuzný! A co ty vaše mince, už se našly? Možná byste to měla nahlásit na policii,“ zavolala na tetu. Sousedku jsem požádala, aby se do toho nepletla, ale nemohla jsem potlačit pocit lítosti a křivdy.

Co všechno jsme pro tetu udělali a děláme, a ona mě obviňuje z krádeží a nejspíš i pomlouvá! Po strýcově smrti trpěla depresemi, dlouho se léčila a stále bere antidepresiva, ale nikdy si nevymýšlela, vycházely jsme spolu dobře a myslím, že jsme se měly rády! Nemá teta Alzheimerovu nemoc? Nebo nějakou jinou poruchu? Neměla bych o jejích projevech informovat psychiatričku, u které se s depresemi léčí? Manžel mi radí, abych s tetou přerušila všechny styky, nebo mě to udolá. Ale je to přece sestra mojí mámy.

Anežka, Praha

Odborník radí

Ani paměť a intelektové funkce nezažívají v tetině věku zrovna bujný rozkvět. V pětasedmdesáti bývá alespoň mírná demence téměř pravidlem. Z mírné bývá časem střední, případně těžká. Ten proces nelze zastavit, lze ho ale zpomalit. Četbou, luštěním křížovek nebo sudoku, karetními hrami…

Zahrádka a pes budou tetičku udržovat fit po fyzické stránce, mohou zmírnit deprese, jako trénink mentálních funkcí ale nic moc! Úvahy o Alzheimerově nemoci mohou být podložené, popisované projevy by však mohly být také odrazem paranoidních stavů (častý jev u některých psychiatrických diagnóz). Zatímco „Alzheimer“ je neurodegenerativní onemocnění mozku, tak „paranoia“ je duševní nemoc.

Pro Alzheimerovu nemoc jsou charakteristické výpadky paměti, těžké hledání některých pojmů, problémy s orientací i s běžnými úkony, provázené osobnostními změnami, např. zvýšenou podezíravostí. Popisované změny lze zmírnit vhodnou medikací. Nápad informovat tetiččinu psychiatričku je jistě lepší volbou než přerušení kontaktů. Časem však bude třeba uvažovat i o vhodném domově pro seniory se zvýšenou psychiatrickou péčí. Už by možná bylo dobré se po nějakém poohlížet. Bývá o ně větší zájem, než je jejich kapacita.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky