Babička je v domově důchodců nešťastná, do LDN ji dát nechceme a doma být nemůže

Stařecká demence a nespokojená babička v domově důchodců. Ale co s tím.
Prohlédněte si všechny fotografie (24)

Babičce je 95 let. Donedávna si spokojeně žila v drahém penzionu pro seniory, který jsme platili z peněz utržených za prodej jejího bytu. Bylo to její přání. Nebyla to malá částka – téměř 20 000 měsíčně za prostornou garsonku s veškerým příslušenstvím a malou terasou. Babička tam měla svůj nábytek, na kterém lpěla, své knížky, obrázky. Našla si tam kamarádky a byla spokojená.

Není senior jako senior, v galerii se dozvíte víc.

Potíž byla v tom, že tento drahý penzion jaksi nepočítal s tím, že staří lidé budou jednou bezmocní. A jakmile budou bezmocní, jejich pobyt v penzionu skončí. Babiččin stav se zhoršil natolik, že nám vedení oznámilo, že ji do dvou měsíců musíme přesunout tam, kde jsou na takovou péči zařízení.

Začala jsem hledat důstojný domov důchodců, který by nebyl daleko od mého bydliště, a já mohla babičku navštěvovat, tak jak jsem to dělala, když žila ve zmíněném penzionu. Nebylo to vůbec jednoduché.

Nejbližší termín – za půl roku! Babiččin nábytek jsme museli uskladnit za 3 000 Kč měsíčně a babičku jsme si vzali dočasně k sobě. Najali jsme pečovatelku, která u nás ovšem nemohla být 24 hodin denně.

A babička začala ještě více chřadnout a její duševní stav se rapidně zhoršoval. Každou noc nás budila ve dvě hodiny a ptala se po mojí mamince, která před čtyřmi lety zemřela. „Proč tady není Liduška . Vy jste ji vyhnali!“ Vůbec jsme se nevyspali, protože taky pouštěla plyn. Museli jsme schovávat klíče, aby v noci neutekla. A to ani nemluvím o vyměňování plen a koupání, čemuž se zuby nehty bránila.

Nakonec se nám podařilo prodat uskladněný nábytek, do domova důchodců si směla vzít jen drobnosti.

Je to pěkný domov, laskavý personál, krásné okolí uprostřed přírody a velká terasa, kam personál vozí klienty, kteří se už nemohou pohybovat po svých. Problém je, že babička nemá samostatný pokoj, sdílí ho ještě s jednou stařenkou. Všechny jednolůžkové pokoje jsou bohužel obsazené.

A tím začalo naše trápení.

Babička svou spolubydlící neustále obviňuje, že jí bere věci. Tu prstýnek, tu peněženku. Všechno se samozřejmě najde, většinou někde pod prostěradlem v babiččině posteli, ale atmosféra je napjatá a personál se tím musí zabývat. Na moji žádost přesunuli babičku k jiné spolubydlící, ale situace se opakuje. „Tady se krade! I sestry kradou!“ lamentuje babička. „Já chci k tobě domů, Liduško, dceruško moje,“ hořekuje, a já jí marně vysvětluju, že jsem Blažena, vnučka, že chodím do práce a vzít si ji natrvalo nemůžu, pouze někdy na víkendy, vždyť mám taky svoji rodinu. To si ale babička nepamatuje. Vzdoruje, trucuje a revoltuje. Odmítá jíst a taky se zabývat svou hygienou. Vedení domova navrhlo přemístění do LDN, ale to já nechci připustit, protože by tam určitě za pár měsíců umřela. Jak ráda bych babičce pomohla, ulehčila jí život, ale nevím si rady.

Blažena, Benešov

Odborník radí

PhDr. Petr Šmolka  

Kdyby se prarodiče Jana Nerudy dožili věku a stařecké demence, tak jako babička paní Blaženy, pak by možná fejeton „Kam s ním “ nebyl o slamníku, ale třeba o některém z autorových předků. Institut „vejměnku“ se sice nedávno dostal do nového Občanského zákoníku, ani zdaleka však nejsme připraveni na výměnkáře. Na stárnoucí a postupem času již nesamostatné rodiče nebo prarodiče. Od Nerudových dob se sice objevila řada zařízení, která jsou s to se o ně postarat, přesto není snadné nalézt takové, v němž by se všichni cítili dobře.

Bude­li si ale paní Blažena klást otázku, jak by mohla babičce pomoci, pak bude těžko nacházet uspokojivou odpověď. Babička evidentně trpí stařeckou demencí, evidentně nemůže žít sama, je však téměř jisté, že by i v mnohem noblesnějším zařízení produkovala stejně paranoidní myšlenky a obvinění. Domov pro seniory se zvýšenou psychiatrickou péčí by jí možná kapku ulevil, ke zvážení by byl možná i hospic; v některých lokalitách se rozvíjí dokonce i domácí hospicová péče.

Ani LDN, tedy nemocnice následné péče, nemusí být pouhou „čekárnou na milosrdný konec“. Chce­li se paní Blažena s nynějším stavem vyrovnat, pak by se měla ptát spíše na to, co může udělat pro to, aby se jí daný stav lépe snášel. Co může udělat ona, co její okolí.  Rozhodně by se však neměla péčí o babičku zničit. Zatím pro ni udělala vše, co mohla!

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky