Ke koním si chodí pro naději

Zdroj:

S koňmi zažila dostihová trenérka Helena Blažková velké výhry i pády. Ale ani po těžkém úrazu na ně nezanevřela.

Odmalička zkoušela jezdit na všem možném, dokonce i na kozách. Když se jako sedmiletá zamilovala do koní, bylo rázem po experimentování.

„V té době táta svážel mléko od zemědělců do mlékárny a občas mě vzal s sebou,“ vzpomíná. „Koně, které jsem zahlédla na jednom ze statků, mě hned napoprvé očarovali.“

Když ji přijali do zdejšího jezdeckého oddílu, byla nejmladší ze všech, ale žádné úlevy nečekala. Už tehdy ji nijak neudivovalo, že si každé svezení na koňském hřbetě musí napřed odpracovat.

„Občas si od někoho vyslechnu, že už se vyběhal jako tříletý, ale já věřím, že ještě leccos dokáže,“ doufá Helena. Po Kolouškovi už dnes občas pokukuje i její sedmiletý syn Ondra. „Do ježdění ho ale rozhodně nenutím, vím, jaká je u koní někdy otročina. V létě musím do stájí už ráno před čtvrtou a na dovolené jsem nedávno byla poprvé po pěti letech.“

Pokud má volno, občas si zajde do sauny, s kamarádkami na dvojku nebo se doma naloží do příjemně teplé vany. A moc ráda také vaří pro své dva kluky. Přítel, s nímž teď žije, ji přivedl k motorkám, ale koně jsou pro ni pořád životní jednička.

Koňské radosti

Co všechno jí koně dali a vzali? Zatím prý neví o ničem, co by jí brali. „Díky nim mě pořád baví život, stále mi dávají novou naději,“ pochvaluje si. „Na konci sezony bývám sice leckdy unavená ze všech těch úspěchů i neúspěchů, ale za chvíli se už zase těším, co přinese nová sezona, jaké budou výsledky.“

Ve stáji naproti Lysyanovi Helena Blažková při našem odchodu hřebelcovala jednu ze svých nových nadějí, dvouletou kobylku, která zatím ještě neměla ani jméno. Kdoví, třeba o ní budou dostihoví experti už brzy hovořit v superlativech.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky