Když mámy pláčou

Zdroj:

Stalo se něco, co nemohly ovlivnit. Přesto nedokážou zcela zapudit myšlenku co by, kdybych? Jejich život změnila nehoda, nemoc, zkrat v rozrušení. Přišly o dítě. Do smrti nezapomenou. Chvíle bezmoci, vysílení pláčem, steskem i dny prázdna řídnou, ale nezmizejí. Ony to vědí a učí se s tím žít.

Jen žena, jíž umřelo dítě, které porodila, vychovávala, milovala a s nímž plánovala život, ví, jak jeho předčasná smrt bolí. Každá požívá ztrátu jinak. Jinak hledá nové cíle, nové opory, životní motor. Se smutkem někdy neporadí ani psycholog, ale… Pomocnou ruku nabízí Dlouhá cesta, sdružení maminek, které tohle znají. Prožily totéž, jen o trochu dřív.

Příběh první: Natálie

Najednou se odmlčela

Dcera Natálie a syn Filip. Nejbližší rodina Blanky Drdové. Rozvedená tmavovláska žila se dvěma dětmi v Mostě. Relativně v klidu. Chodila do práce, děti do školy. Dcera – rozzářená akční slečna plná zájmů, syn - trochu samotář, ale jinak šikula… Přišla rána! Natálku zabilo auto. Při závodech do vrchu kousek od Berouna vyletěl tmavý vůz z dráhy, 15letá dívka byla jediná z diváků, kdo před ním nestačil utéct. Byl 15. květen 2010.

„Bylo bolestné slyšet dceru, jak při marném čekání na návštěvu tatínka říkala: ‚Táta mě nemá rád, protože jsem nemocná!‘ Plakala. Nikoho nesoudím, dlouho s námi nebyl, s dětmi kontakt omezil.“

Doma byla v bezpečí

Klárka chtěla z nemocnice domů. Mohla. Máma sice přišla kvůli ošetřování člena rodiny o post ředitelky pobočky komerční pojišťovny, ale měla dceru u sebe!

Starala se o ni celé dny, vozila ji všude, jak to šlo. Děti sama obhospodařovala stejně jako dřív, jen sem tam utíkala brečet. V září se od lékařů dozvěděla o nádoru, v říjnu, že její dcera zemře, jen se neví kdy. Vyhledala „čarodějku“, která pomohla psychicky, dodala naději a ukázala cestu k důstojnému soužití.

„Klárka měla zasažené centrum chůze, plic a řeči. Postupně ztrácela hybnost. Jednou řekla: ‚Těším se do nebe.‘ Věřím, že se tam dostala. Umřela v sanitce, byla jsem u ní. Její plíce už nemohly. Tu dobu jsem ji držela v náručí a cítila uklidnění. Udělala jsem všechno, co jsem mohla.“ Byl červen 2009.

Přišel posttraumatický stres a otázka jak dál. „Nesnášela jsem žádné živé děti – kromě syna. Vadily mi šťastné rodiny. Hodně mi pomohlo okolí a později i to, že jsem chtěla některé věci pochopit a studovala je, začala jsem spolupracovat s Nadačním fondem dětské onkologie Krtek, s Dlouhou cestou a snažila se pomáhat lidem v této situaci. V době po úmrtí dítěte je člověk velmi zranitelný, často nemá sílu prosadit své. Třeba kreslené parte.“

Myslím na ni denně

Truchlí, ale dnes jinak. Pláče, avšak umí už nechat i myšlenky odpočívat. „Zodpověděla jsem si mnoho věcí. Chvíli jsem mohla být její průvodkyní, pak se rozhodla odejít. Člověk nemůže druhého vlastnit,“ vysvětluje Dagmar, která se po smrti dcery přistěhovala se synem k partnerovi, s nímž má dnes 17měsíčního Martina.

„Někdy je těžké, když pláču, pochopení okolí. Nemůžu nikoho nutit ke spoluúčasti, protože pláču pro dítě, které bylo součástí mého života. Není dobré emoce potlačovat,“ zamýšlí se Dagmar s tím, že někdy to má těžké i okolí takto postižených rodičů, protože v nich nechce jitřit vzpomínky, neví na co se ptát, jak odvést pozornost.

„Partner má z prvního manželství dvě malé dcery, bála jsem se, že setkávání s nimi nezvládnu. Zvládla! Postupem času také aktivně spolupracuju s onkologickými pacienty i rodiči těchto dětí, a to ve sdružení ONKA,“ říká Dagmar Švédová. Na otázku, jestli si nepřála s novým partnerem holčičku, odpovídá: „Chtěla jsem kluka! Z holčičky jsem měla strach.“

Na Klárčin hrob nechodí. Je hrdá, že po dvou letech dokázala předat dcerčinu urnu, jež je uložena u jejího pomníčku, který jí postavil tatínek.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Dvě TOP bábovky na víkend ke kafi

Dvě TOP bábovky na víkend ke kafi

Nebuďte “bábovka”, nechoďte si bábovku kupovat ani nechat od tchýně úhledně naskládat do krabičky. Překvapte rodinu svým vlastním výtvorem. Máme pro…

Akční letáky