Přijíždí na vozíku přesně ve 14 hodin. Je nepřehlédnutelná, srší optimismem. „Řekla jsem si, že nebudu chodit pozdě,“ směje se Jitka Burianová (25), sundá rukavici z promrzlé ruky a ujíždí ke stolku v českobudějovickém Café Apollo. Sem se bez bariér dostane a navíc je tu vstřícná obsluha a pro vozíčkáře uzpůsobená toaleta. „To zdraví lidé neřeší, ale já jo. Musím,“ přiznává na rovinu sympatická vozíčkářka.

Nevinné vršky

Na invalidní vozík je upoutána od roku 2001. Navždy - má „neopravitelně“ poraněnou míchu. Necítí a neovládá nohy. Uklouzla na horách v Rumunsku. „Zášť proti Rumunsku nemám, ale informace o vysokohorských túrách už nehledám. Čistě proto, že na ně prostě nemůžu,“ vysvětluje.

Měla po maturitě a zkouškách na vysokou, když vyjela na prázdninový trekking s přáteli. „Byl poslední den, to už jsme slezli z vysokých hor a šli jen na procházku bez batohů. Dostali jsme se na špatně schůdnou stezku, která místy mizela. Tam jsem na kopci uklouzla,“ vzpomíná Jitka. Po pádu se nemohla hýbat.

Začali létat, prý úchvatný pocit svobody, adrenalin. Loni na jaře před ukončením Martinova 2. semestru magisterského studia jeli do Itálie a tam se to stalo. Paradoxně i on přišel k újmě poslední den pobytu a při posledním letu.

„Počasí se při mém letu zásadně změnilo, přesto jsem měl pocit, že mám vše pod kontrolou a situaci zvládnu,“ popisuje bez vytáček. „Svahovali“ s kolegy kolem hřebenu na Monte Grapa a on si zaletěl. Byl daleko od přistávací plochy, když se obrátil vítr. Rychle klesal, pod ním byl kopec, který navazoval na město, vhodné místo k přistání žádné.

„Přemýšlel jsem, kde přistanu, ale už jsem byl nízko a místa málo… Prostě jsem ve velké rychlosti dopadl kousek od domu se zahrádkou. Hned jsem přestal cítit nohy, jen mě pálily a brněly,“ vzpomíná Martin Kopeček. Mimochodem, situace se mu ve snech vrací, hlavně chyba, kterou udělal. Dokola ji řeší. Naštěstí byli vedle dělníci a zavolali pomoc.

V nemocnici netajili, že je Martinova situace vážná. Dokonce ho záhy operovali. I když tamní doktoři českému pacientovi nabízeli druhou operaci, volil návrat a zákrok v nemocnici v Hradci Králové, kde mu opravili také levou ruku. „Do příjezdu do Hradce jsem jen věděl, že mi jde o nohy,“ popisuje student.

Touha rozběhnut se

Přestože je jako sportovec houževnatý a maká na návratu „na nohy“ víc než jiní, získal jistou pokoru. Už by asi nelétal, i bratr toho nechal. „Touha po jiných sportech mě neopouští, rád bych se rozběhl, ale to bych šel hned k zemi, na to ještě nemám… Vím, že jsou na tom kluci ještě hůř,“ podotkne budoucí technik, který se chystá na veslování, lyže, plavání…

Stejně jako Jitka má i Martin invalidní důchod. Ten ale málokdy mladým aktivním vozíčkářům stačí. Řada pomůcek, nejen kompenzačních, jež potřebují, je drahá. Třeba odlehčený vozík, sportovní náčiní jako monoski, handbike…

Zbytečné věci? Omyl, nutné! Toto jsou totiž mladí, kteří se nesmířili s tvrdým osudem. Onu minutu pravdy berou na sebe, ale pokořují jeho rozhodnutí. A úspěšně! Třeba i s pomocí Konta Bariéry.