Na vánoční stůl začal kapr jako hlavní chod štědrovečerní hostiny přicházet až na přelomu 19. a 20. století. V pozadí stálo znovu vzmáhající se (po dvou stech letech totálního úpadku) rybníkářství, schopné produkovat ve větších objemech kapra a dodávat jej na trh. Jeho cena začala být přiměřená ekonomickým možnostem veřejnosti a konzum ryb obecně dostával podporu tehdejšího tisku. Zvyk vánočního kapra se začal poměrně rychle ujímat, z měst postupně pronikal i na venkov a od té doby už kapr štědrovečerní stůl neopustil.

Ale vraťme se ještě trochu nazpět. Kulinářský středověk, zejména jeho druhá polovina, ovšem rybám přál. Ty byly v bohatých sociálních vrstvách na stolech velice často; dnes bychom tenhle stav mohli téměř závidět. Vedle rybničních ryb v čele s kaprem to byly navíc i ryby z toků; mezi nimi kraloval losos, tehdy běžná říční ryba. Až barbarsky zpupně působí zpráva o svatební hostině Viléma z Rožmberka ze začátku roku 1568; vedle celého stáda dobytka, nepočítaně zvěřiny a desetitisícovek všech možných opeřenců se během ní zkonzumovaly téměř tři tisícovky kaprů, přes dvanáct tisíc pstruhů, pět tisíc sumců a stejný počet lososů, nepočítaje stovky štik, candátů, lipanů, raků a navíc i mořských ryb.

Zachované středověké kuchařské recepty dokládají, že ryby s kaprem v čele se připravovaly spíše do sladkokysela a voněly také perníkem a medem. Jedna z knih ze začátku 16. století např. uvádí „padesáterý způsob krmí rybích“, například rybu „odpečenou v predlíku, obtuženou v žluté jíše, mandlovou v černém koření, s máslem, se slaninou, štokfišové chuti, s cibulí, křenem nebo česnekem“.

Dnešní Vánoce znají kapra především v podobě obalovaného řízku, doplněného bramborovým salátem. Dieteticky to sice není to nejlepší, co s rybou můžeme udělat, ale patří to plně k souboru tradic – a ty je třeba rovněž ctít, nebo ne?