Karolína: Manželova dokonalost a nároky mě ničí. Já dokonalá být nechci!

Můj manžel neměl dobrého tátu a už v pubertě se rozhodl, že nebude jako on. Jeho touha po dokonalosti nás ale všechny ubíjí.

Jaroslav měl krušné dětství. Jeho otec byl despota, rád se napil, běhal za ženskými, nedával rodině peníze, a jako by toho nebylo málo, utekl, když utrápená manželka vážně onemocněla.

Veškeré břímě péče o mámu a dvě mladší sestry padlo na tehdy sotva 15letého Jardu. Vařil, nakupoval, uklízel, chystal holkám svačiny a dělal s nimi úkoly.

Už tehdy se rozhodl, že bude pravý opak svého otce. Zatímco Jardovi vrstevníci chodili na rande, věnovali se sportu a zábavě, on měl plnou hlavu starostí jak roli opory rodiny zvládnout.

Vychoval sestry

A zvládal ji obdivuhodně. Své sestry prakticky vychoval, protože matka stále stonala a neměla na děti sílu. Zemřela, když bylo Jardově nejmladší sestře Julii 12 let.

Jemu táhlo na třiadvacet a chodil na vysokou. Vydělával si na studia různými brigádami a ještě podporoval rodinu. Dodnes nechápu, jak to mohl stihnout.

Seznámili jsme se, když mu bylo 27 a rok na to jsme se vzali. Julie zůstala dva roky s námi, ale v 18 letech se odstěhovala k příteli. Výborně jsme spolu vycházely, nemohla jsem vůbec pochopit, proč chce být tak rychle pryč z domova.

Manželství s Jaroslavem mi totiž připadalo jako procházka rájem. Všechno zařídil, o vše se postaral, hrnul se dokonce do vaření…

Žádný prostor

Vůbec jsem si neuvědomovala, jak malý prostor pro vlastní život mi ponechává. Došlo mi to teprve po narození dětí, i když první signály, že bych měla manžela v jeho iniciativě brzdit, se objevily během těhotenství.

Nakoupil spoustu knížek a pořád mi radil, co mám a co nemám jíst a jak se mám v těhotenství chovat, aby bylo dítě spokojené a zdravé. Nebylo mi zrovna hej, takže jsem se těm radám a případným výtkám ani moc nebránila.

Děti přišly na svět rok po sobě a Jaroslav se ujal role otce s až přehnanou odpovědností. Chtěl být zkrátka tak dokonalý, aby se ani v tom nejmenším nepodobal svému nezodpovědnému zploditeli.

A dařilo se mu to. Nepil, nekouřil, po práci jezdil hned domů s plnou nákupní taškou. Vybíral i značku plenek a studoval hodnoty kojenecké výživy.

Napřed jsem se tomu usmívala a současně byla na muže hrdá. Málokterá žena se mohla pochlubit tak dokonalým partnerem!

Jenže postupem času se jeho touha po dokonalosti přenesla i na nás. Chtěl, abych byla naprosto spokojená.

Dokonalost sama

Aby měl dokonale zdravé a šťastné děti. Jenže ono to nešlo. Občas jsem byla unavená a nebylo mi do řeči ani do úsměvu. Děti zlobily a také sem tam onemocněly.

Jaroslav to začal vnímat jako chybu v počítačovém programu. Ten jeho je přece skvělý, chyba tedy bude asi na mém „softwaru“.

Začal sledovat, co asi dělám špatně. Jsem unavená? Mám nedostatek minerálů a vitaminu C! Vůbec mu nedocházelo, že můžu být unavená z péče o domácnost a z dětí.

Vždyť ty jsou radost a náplň života. A domácnost mám plnou všech možných chytrých mašinek. Že jsou děti nemocné?

Musela jsem udělat chybu. Odmítal připustit, že všechno nemůže být podle pravítka. Že do života vstupují i nepříznivé okolnosti, které člověk sám jen těžko ovlivní.

On přece dokázal vychovat své dvě sestry. Dnes už Julii chápu, že od nás úderem svých 18. narozenin odešla. Vypudila ji ta Jaroslavova neutuchající touha po dokonalosti. Ale jak se s ní mám vypořádat já?

Karolína

Místo otevřeného, despota skrytý

PhDr. Petr Šmolka, psycholog, Poradna pro rodinu Praha 12

  • Jaroslav nechtěl být jako jeho despotický, lakotný a přelétavý otec. Jistě právem! Není ale snadné „nebýt jako on“. Místo otevřeného despoty se z něj stal despota skrytý.
  • Je těžké posoudit, co je horší, zda agrese nepokrytá, nebo dovedně ukrytá v úhledném balíčku pod heslem Vše pro rodinu. Přímým agresím se většinou dříve či později dokážeme postavit a často se můžeme i opřít o podporu okolí. Ty nepřímé nás však dusí, vyvolávají tenzi, která se pak snadno a za vydatné pomoci partnera transformuje v pocit viny. Když on to s námi přece myslí tak dobře a tolik by nám chtěl pomáhat!
  • Krok ke změně bývá teprve poznání, že nevyžádaná pomoc opravdu není pomoc, ale velice tvrdá kontrola. Čím dříve nám tato souvislost dojde, tím větší je šance na změnu. Pasivní rezistence a snaha vyhovět pomáhají jen málo a krátkodobě. Marné je i úsilí o dosažení dokonalosti, protože k ní nám bude vždy něco scházet.
  • Budete-li žít s dostatečně moudrým partnerem (a jsou takoví), pak může pomoci i prosté pojmenování probíhajících jevů. Nebo alespoň popis toho, jak se cítíte, když… Méně moudrým je však třeba se postavit. I za cenu konfliktů. Případně si dokázat o pomoc říct – v tomto případě nikoli o tu partnerovu, nýbrž o odbornou. Psycholog v poradně by vás k ničemu nenutil, spolu s ním byste však snáz našli účinnou obranu proti těm, kdo se v dobré víře rozhodli jen „nebýt jako oni“!

Další články

čtenářů si právě čte tento článek