Kdo by tomu věřil, že Karolína „to“ nikdy nezkusila. Že s nikým nechodím a nežiju a nebyla jsem nikdy vdaná, to kolegyně z práce věděly, ale nijak zvlášť to neřešily. Nebyla jsem ostatně sama, ačkoli ty druhé dvě single ženy byly šťastně rozvedené. Nikoho z nich ale nenapadlo se mě někdy zeptat, jestli jsem někdy s někým chodila dlouho. Tak dlouho, aby došlo až na „to“.

Máme rok 2016, kdo by předpokládal, že ve střední Evropě žije nějaká panna starší než osmnáct let? Jo, to v Japonsku, tam to je jiné. Četla jsem článek o tom, že existují tisíce japonských mužů a žen, kteří jsou panny a panicové, a že to tam je velký společenský problém. Můj společenský problém to rozhodně byl. Opravdu jsem to takhle neplánovala, ale když něco odkládáte moc dlouho, často to odložíte navždy.

Byla jsem vždycky docela hezká, kamarádi z vysoké by rozhodně nebyli proti, jenže já tehdy byla rozhodnutá počkat až na toho pravého. Že to je kravina? No je. Jenže vy jste nejspíš nikdy neslyšeli z úst svojí mámy větu: „Co jsem měla dělat, když už mě tvůj otec přivedl do jiného stavu a pak zdrhnul? Na to dát to pryč bylo pozdě, no tak ses narodila.“ Věřte mi, že taková sprška mateřské „lásky“ je dokonalá antikoncepce – prostě jsem se nemohla odhodlat mít s nějakým klukem vztah, který by skončil v posteli. „Co kdyby se mi stalo to samé? Co bych udělala? Měla bych další nebohé dítě a ničila ho, jako moje máma ničila takovými výroky mě?“ Tak tohle mě vždycky okamžitě napadlo, když jsme se měli dostat od líbání na lavičce někam dál. Že to každého chlapa přestane docela rychle bavit, je jasné.

Snad jen kdybych si našla nějakého křesťana, co by chtěl počkat až po svatbě, ale žádného takového jsem neznala. Bylo to jak podmíněný reflex. Sotva došlo na nějaké dotyky za hranicí bezpečných míst, okamžitě mi zněl její hlas v hlavě. Když mi vyčítala, že jsem divná, že je mi třicet a nejsem schopná si najít nějakého manžela, jenom jsem mlčela. Co bych měla říkat, že to je její vina? Těžko by to pochopila, a navíc můj problém to neřešilo.

Čtěte dál a dozvíte se, jak pokračoval Karolínin příběh!

Říkám problém, ale vlastně už jsem to tak pomalu přestala vnímat. Ještě tak do pětatřiceti jsem si myslela, že normálně budu mít rodinu, protože potkám muže, s nímž ten varovný hlas v hlavě neuslyším. Ale nestalo se. Můj nejdelší vztah trval půl roku, a to jen proto, že tehdejší přítel odjel na čtyři měsíce do USA a my jsme si jen psali maily. Z jeho strany pěkně vášnivé maily, a z mojí koneckonců taky. Víte, mám docela načteno... Jenže sotva se vrátil a chtěl logicky všechny ty maily uvést do praxe, já se jako obvykle stáhla. Myslím, že dodneška nechápe, proč jsem mu řekla, že se s ním rozcházím. Řekla jsem jen, že jsem zjistila, že se k sobě vůbec nehodíme a že to nebudeme protahovat. Nesmysl, asi jsme mohli být docela šťastní a třeba bych už dneska měla dvě děti.

Ta nedůvěra v muže ale byla tak strašně velká, že jsem se prostě nedokázala uvolnit a udělat něco tak přirozeného jako milovat se s ním. To mi bylo devětadvacet. A od té doby nic. Vždycky jsem šla s někým docela ráda na skleničku, protože jsem pořád doufala, že se něco stane a já to překonám. Nestalo se nic a čím jsem byla starší, tím míň pozvání někam na večer přicházelo. Asi si myslíte, že jsem si měla zajít k nějakému doktorovi. Asi by mi sexuolog nějak pomohl, nemám tušení, ale já se styděla. Navíc jsem pořád doufala, že jednou to musí dobře dopadnout. Že přijde princ a za ním bílý kůň a ten princ ze mě sejme to prokletí...

Klikněte na šipku a dozvíte se, zda Karolína nakonec našla toho pravého!



Ano, máte pravdu, byla jsem jak malá holka, a ještě to všechno snění podtrhávala čtením ženských románů. Nosila jsem si je domů tajně, aby se mi kolegyně nesmály. Četla jsem všechny autorky, které vás napadají, a taky opravdové Harlequinky, ty se mi líbily vlastně nejvíc. „Jsi tak krásná, moje malá perlo, mumlal tak blízko její kůže, že cítila jeho slova jako vibrace, které rozechvívaly samotný střed její bytosti. A pak ústy znovu našel její rty...“ Tak s takovými větami jsem trávila svoje osamělé večery. A zajímalo mě, jestli to tak funguje doopravdy. A jestli bych to tak hlavně cítila já, kdyby se princ dostavil. Jenže den za dnem jsem si začínala uvědomovat, že asi pase toho bílého koně jinde než před naší knihovnou.

Když k nám pak začal chodit nový čtenář, úplně normální chlapík v džínách a bundě, na prince bych ho netipovala, spíš takový ten "grázlík". Bral si skoro samé detektivky, jen občas něco pro kutily, jen mi bylo divné, že se mě na ty detektivky chodí ptát. Zdálo se mi, že se v jejich autorech vyzná víc než já. Ale vždycky jsem mu našla, co potřeboval, a on mi za to nosil čokoládové tyčinky, tak často, až jsem mu říkala, že budu za chvíli jako kulička, ať toho nechá.

„Dobře, ale když nechcete čokoládu, pozvu vás na večeři.“ Vlastně proč ne, říkala jsem si, mám sedět pořád doma? A tak jsem šla. Ukázal se jako milý společník, o detektivkách toho věděl opravdu hodně a dokázal o nich navíc hodně povídat. Ráda jsem se nechala pozvat i příště, hlavně proto, že jsem si od toho nic neslibovala. Jestli myslíte, že jsem byla roztoužená jako puberťačka, jestli mě před domem políbí, tak to tedy vůbec nebyla. Brala jsem ho jako nového kamaráda, už mě ani nenapadlo, že bych mohla vzbuzovat jiný zájem než mít mě jako kámošku. Možná proto ten varovný hlas v hlavě nezněl a určitě i proto, že Honza neměl žádné nemístné pohledy, řeči ani dotyky. Scházeli jsme se takhle půl roku, začali jsme spolu jezdit o víkendech i na výlety, ale já ho pořád brala jako někoho ze skauta – prostě kamarád. Jeden výlet pak zorganizoval s přespáním na chatě u Třeboně, prý jestli mi to nevadí...

Zůstali Karolína a Pavel nakonec jen kamarády, nebo...?



„Co by mi mělo vadit?“ ptala jsem se upřímně překvapeně a v sobotu s ním vyjela. Třeboň je krásná. Zámek, rybník, večeře v Šupince. Pořád jsme si normálně povídali. Chata byla pohodlná, Honza vytáhl lahev vína a u krbu jsme mluvili dál. Bylo mi jen trochu divné, proč je tak nesoustředěný, pořád jsem se ho ptala, na co myslí. „Promiň, máme v práci nějakou špatnou zakázku, pořád mi to leží v hlavě,“ zněla odpověď. Dvakrát. Potřetí ale nastala změna – na moji otázku povídá: „Myslím na to, jestli si mě vezmeš.“

„E,“ to byla kromě vytřeštěných očí jediná odpověď, na kterou jsem se vzmohla... První půlminutu. Nevím úplně přesně, co potom bylo dál, ale vím jistě, že za další minutu už jsme se líbali. Šeptal mi do ucha, že se ze mě mohl už měsíce zbláznit, a já konečně zjistila, že ty romány o lásce nelhaly. Jak se to tam psalo, „cítila jsem jeho slova jako vibrace, které rozechvívaly samotný střed mojí bytosti“. Předtím jsem se takovým popisům v duchu vlastně smála, ale už vím, že to nejsou kecy. Nějak mi v jediné minutě došlo, že jsem se dočkala toho pravého. Jenže toho určitě nenapadlo, že jsem úplně bez zkušeností, to mi došlo zároveň. Nebyla jsem na takovouhle situaci vůbec připravená a začala jsem koktat – já, víš, já, já jsem ještě nikdy... Pravda je, že tohle Honza úplně nečekal. Že jsem dlouho s nikým nežila, o tom jsme si povídali, ale k tématu sexu jsme nikdy nedošli. Teď vytřeštil oči zase on, odtáhl se a docela dlouho si mě prohlížel. Pak ale beze slova pokračoval v líbání.

Byla to nejzvláštnější noc mého života. Nevím, jestli nejkrásnější, doufám, že mě něco krásného ještě čeká. Na jeho otázku, jestli si ho vezmu, jsem nakonec řekla ano.

#clanek|3522174|3522168#

Líbí se vám Kafe.cz? Čtete rádi naše články? Přidejte se k nám i na Facebooku!