I ten nejvíc pošramocený vztah lze zachránit, jak na to se dozvíte v galerii.
V jeho očích jsem však zaznamenala záblesk nejistoty. „Snad se tím nic nezmění na našich plánech? Tím myslím svatbu, rekonstrukci bytu, rodinu…“ Ujistila jsem Radka, že se nic nemění, samozřejmě, že se vezmeme a budeme mít děti, avšak současně jsem cítila, že mu neříkám úplnou pravdu. Ano, mám ho ráda, chci si ho vzít, i děti chci, ale teď na to není ta nejvhodnější doba, bylo by asi lepší ještě dva roky počkat, abych si svou novou pracovní pozici užila a ještě něco dokázala. Jako by mi četl myšlenky. „Ty chceš s dětmi ještě počkat, viď? Teď, když se ti rozjíždí kariéra… Jenže jak dlouho,“ dodal zamyšleně. „Pak už může být pozdě.“
Namítla jsem, že jde nanejvýš o dva roky, to mi bude devětatřicet, dnes mají ženy děti později než v době mládí našich rodičů. „Ale svatba bude, pokud mne ještě chceš,“ dodala jsem s úsměvem.
Radek mě chtěl. Svatba se konala v půvabném barokním zámečku za účasti nejbližších příbuzných a přátel. Za dva měsíce po ní přišla pracovní nabídka z kategorie „taková šance se neodmítá“. Vedoucí pozice v mateřské firmě v Barceloně. Vysoký plat, služební vůz s řidičem, nádherný byt. I manžela si mohu s sebou vzít… Tentokrát Radek mé nadšení nesdílel. „Já mám přece práci tady, copak můžu v Barceloně učit dějiny na univerzitě? Vždyť neumím ani španělsky, natož katalánsky!“
Nakonec jsem Radka přesvědčila, aby si vzal neplacenou dovolenou a zkusil se mnou v Barceloně žít. Jenže nebyl šťastný. Zatímco já se věnovala práci, poznávala pracovní prostředí, kolegy, manžel bloumal po městě a seznamoval se s jeho historií. Nebyla to náplň, která by ho mohla nadlouho uspokojit. Stýskalo se mu po fakultě, po Praze.
„Nemůžu tu s tebou žít, Mirko. Ale nechci tě ztratit. Vyzkoušíme střídavý pobyt. Ty přijedeš dvakrát za měsíc do Prahy, já dvakrát za měsíc do Barcelony.“ Souhlasila jsem, jenže náš plán nevyšel. Měla jsem tolik práce, že pro mě bylo neúnosné a vyčerpávající jezdit, nebo spíš létat dvakrát za měsíc do Prahy. Radek za mnou sice jezdil, ale ani jemu tento způsob manželství nesedl.
„Mirko, budeš se muset rozhodnout. Buď kariéra, nebo manželství. Já chci mít normální rodinný život! Chci s tebou sdílet i všední dny, chci s tebou být a mít děti. Jak ty si představuješ budoucnost? Život naplněný prací, ale co dál?“
A tak stojím před velkým dilematem. Vím, že takovou možnost kariérního postupu už nikdy nedostanu. Ale stojí mi za to obětovat vztah? Čeho budu litovat víc?
Miroslava, Praha
Odborník radí
PhDr. Petr Šmolka
Miroslava je prý hezká, chytrá a úspěšná! Za léta praxe v poradně bych si mohl z hezkých, chytrých a úspěšných žen krátce před čtyřicítkou udělat dost objemný herbář. Nejčastěji přicházejí v roli milenek kapku ženatých mužů, nebo jako single žijící ženy. Biologické hodiny je neúprosně bijí zleva zprava; zdánlivě jim téměř nic nechybí, jen to dítě ne a ne přijít. Natož pak dost kvalitní muž, s nímž by je počaly.
I tam, kde se třeba nějaký téměř zázrakem objeví, nebývá ještě vyhráno. Potíže s koncepcí, tedy otěhotněním, se s věkem u žen nenásobí, ale spíše umocňují. Užitek z toho mají snad pouze Centra asistované reprodukce – zmiňované ženy patří k jejich nejčastějším zákaznicím. Jistě není náhodou, že jeden z našich nejbohatších ministrů se o nákup těch Center, tak intenzivně zajímá. Správně vytušil, že to do budoucna bude mnohem lukrativnější podnikání než nějaké pekárny či masokombináty.
Pokud se Mirka ptá, čeho bude litovat více, zda kariéry, nebo nenaplněného vztahu a mateřství, pak je odpověď celkem snadná. I kariérní postup může být sice věkem poznamenán, k započaté kariéře je však mnohdy možno se časem vrátit. Ocitnout se dnes téměř ve čtyřiceti na pomyslném seznamovacím trhu, je pro ženu úděl neradostný. Poslední pro ně vhodný partner se totiž u nás nacházel ve volné přírodě naposledy tak někdy na sklonku předminulého století.
