Nebudete tomu věřit, ale - na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí – jsem takovou věc dokázala jen s malou pomocí. To bylo tak: Břečku, která vznikla všude hlavně na travnatých a nezpevněných plochách po roztátí těch tun sněhu, co nás zasypalo, si určitě pamatujete. Vloni to nebylo o moc lepší. Když jsme se vypravili za babičkou a dědou, místo dvorku jsme tam našli bahniště, jako by se tam rochnilo stádo divočáků. Autem se tam zajet nedalo.

A tak jsme už po sto padesáté spustili a po sto padesáté dostali stejnou odpověď.

- „Proč s tím něco neuděláte? Nedá se tady chodit, nejste žádný hroši, abyste se tady váleli v blátě. Uděláme zámkovku a uvidíte jaká to bude pohodička.“
- „A my tady nechcem žádnej betonovej plac, tráva je hezká. Dvorek je malej, to by bylo hnusný. Nám to stačí. A až umřeme, dělejte si s tím, co chcete!“ A tak dál. Taky máte prarodiče, ne?

Vzpomněla jsme si, že nedávno jsem viděla pokládku zatravňovaních dlaždic a výsledek byl po necelém půl roce moc hezký. Hezká zelená plocha. Tak jsem ji o tom řekla. Moc důvěřivě na mě nekoukali, to víte, znali jen ty tlusté betonové, co v nich toho moc neroste, protože beton vytáhne všechnu vláhu.

Musela jsem vzít foťák a sousedy zdokumentovat. Pak stáhnout z internetu vše, co tam bylo i nebylo. Nakonec jsme je s rodiči zlomili.

Práce trvaly necelý týden – srovnat dvorek, udělat drenáž, dovézt dlaždice, položit zatravnit. Nejdříve brblali, že se jim po tom bude blbě chodit – málem se to zase rozebíralo. Ale když se to hezky zasypalo a za půl roku krásně zatravnilo. Nemůžou si to vynachválit – žádné bahno, dvorek mají zelený a suchý a já v jejich očích vyrostla asi o metr. Doufám, že to ocení v závěti (smích). Dělám si srandu.

Postup stavebních prací:

Dostupné jsou tři druhy zatravňovacích dlaždic – klasické betonové, silnostěnné plastové a tenkostěnné plastové. (My použili ty tenkostěnné, vypadají nejlépe, na dvorek se hodí i proto, že snesou menší zatížení. Navíc mají jednoduchou montáž, nemusíte kolem stavět žádné obrubníky a podobně. Dlaždice koupíte na internetu, kde je několik renomovaných a ochotných prodejců. Vybírejte podle zátěže, pro kterou budou sloužit.

1. Úprava terénu
- Tady přijde ke slovu těžká technika – pokud si nechcete zničit záda (nebo muže) vykopáním a odvezením asi 20 - 25ti centimetrové vrstvy zeminy po celé ploše plánované pokládky.
- Plochy vysypte štěrkem – bude sloužit ke zpevnění podloží a zároveň i jako drenáž. Udusat. Na vrh přijde ještě asi 2 cm jemné drti. Udusat.
- Asi 5 cm zeminy (udusat) ještě než začnete s pokládkou. Ne všichni to doporučují, ale když jsem dělala průzkum, ukázalo se, že kdo měl příliš tenkou vrstvu hlíny (tedy hlínou vysypal jen dlaždice a nic nedával pod) neměl hezkou trávu, neboť měla jen velmi málo vláhy.

2. Pokládka
- To byla velice zábavná část. Přivezou vám pláty o velikosti 1x 0,5 metru. Ty mají po stranách spojovací mechanizmus. Prostě jen přikládáte vedle sebe a zacvakáváte. Dokáže to i dítě.

3. Zasypání hlínou
- Nechte si dovézt kvalitní zeminu určenou na trávu v poměru 1:1 písku a hlíny. Celou dlažbu zasypete zeminou a doporučuje se znovu ji udusat. My to neudělali a nic hrozného se nestalo. Trochu lehla, ale nijak dramaticky.

- Pak zasejte a opět plochu poházejte tenkou vrstvou zeminy. Uhrabejte otočenými hráběmi, plochou lopaty. A můžete zalévat. Po půl roce byste měli mít pěkný trávník. Jako veřejné parkoviště by to sloučit nemohlo – tráva by to prostě nevydržela a vyjezdila by se. Ale k rodinnému domku či chatě, kde vyjedete jednou či dvakrát denně je to výborné řešení.

4. Rada na závěr
Jelikož se takto upravená plocha špatně hrabe, a tedy špatně se z ní na jaře vyhrabává suchá tráva, na podzim ji vždy posekejte velmi nakrátko. Pak s ní nebudou starosti. Také musíte častěji zalévat, přeci jen hliněné podloží je nízké a vláhu neudrží. To jsou tak jediné problémy, které mě napadají.