Jsem nesmělá a brání mi to v kariéře

Zdroj:

Trápím se tím od dětství. Jakmile jde o něco důležitého, ochromí mě nejistota a strach ze selhání. Komplikuje mi to vztahy i pracovní postup.

Už ve škole se mi stávalo, že jsem perfektně naučenou látku odříkala u tabule málem šeptem a ještě se při tom několikrát zakoktala. Na základce jsem tím hodně trpěla, protože učitelé moc pochopení neprojevovali a mnohokrát mě před třídou dokonce zesměšnili.

Mezi přáteli v pohodě

Na gymnáziu se situace zlepšila díky citlivému přístupu profesorů, měla jsem na ně asi štěstí: zejména moje třídní mě velmi podpořila. Pomohli mi i spolužáci a z vyděšené osůbky se pomalu stávala docela normální holka.

Zbavovala jsem se strachu promluvit před větším kolektivem, dokázala obhajovat své postoje a postavit se často i drsnému protivníkovi. Kdesi hluboko ve mně pořád ale dřímala ohromná nejistota malé dívenky, která jako by jen čekala na svou příležitost.

Ta se pochopitelně několikrát vyskytla, zejména když jsem musela čelit nečekaně obtížnému jednání s velmi sebejistými až arogantními lidmi, jejichž hlavní municí bylo protivníka ponížit. To jsem zase na čas upadala do pochybností o svých kvalitách a vyčítala si, že nedokážu pořádně obhájit svůj názor.

I když původně mám argumenty v hlavě srovnané, ve vyhrocené situaci se mi je nedaří vyjádřit dost přesvědčivě. Tváří v tvář lidem, kteří by mohli sebedůvěru rozdávat, prostě ztrácím půdu pod nohama.

A mám na sebe vztek, protože pak působím rozpačitě a zakřiknutě, zpracované myšlenky se mi v hlavě rozletí jako vrabci po výstřelu z brokovnice a teprve „na schodech“, když už je všechno pasé, mi naskočí pregnantní odpověď, kterou jsem potřebovala. Je jasné, že si ji už jedině tak můžu strčit za klobouk.

Mluvím v přítomném čase, neboť situace se nezměnila ani po absolvování vysoké školy. Na studiích jsem neměla problémy, protože akademické prostředí je specifické také tím, že priorita jsou vědomosti a s těmi jsem nikdy problém neměla. Vystudovala jsem s červeným diplomem.

Šéfka mě odhadla

Nastoupila jsem do zaměstnání s poněkud idealistickými představami, asi jako každý mladý člověk. Jenže realita na mě dolehla jako lavina. Moje nadřízená, výrazně zaměřená na „cíl a úspěch“, jak o sobě ráda prohlašuje, záhy odhadla, že jsem v skrytu duše nesmělý tvor, který má značné zábrany s projevy před větším kolektivem, než jsou dva či tři lidi.

Takže mě začala úkolovat, zadávat různé rozbory, které jsem musela přednášet na velkých poradách. Nikdy neopomněla pochválit odborné zpracování, ale současně podotknout, že mě bohužel nemůže přesunout na lépe placené místo, protože „můj verbální projev je velmi nejistý, nepřesvědčivý a zahraniční klienti by nejspíš od smluv odstoupili“. Přitom mám perfektní angličtinu!

Takže i nadále zpracovávám a překládám rozbory a předávám je své nadřízené, která je vydává za svou práci a dostává od svých ještě vyšších nadřízených vysoké prémie. Přijala také nového kolegu, svého zástupce.

Vypadá jako Brad Pitt, překypuje sebevědomím a na jednáních přednáší zvučným hlasem moje práce, za což bere ve srovnání se mnou dvojnásobný plat. Nestydí se za to. Nemá zábrany. Přiznávám, že mu tuto vlastnost závidím. Se svou pěknou fasádou a sebejistotou to dotáhne nepochybně dál než já. Můžu si za vše opravdu sama?

Anastázie

Jsem nesmělá (nesmělý) a je mi to fuk!

PhDr. Petr Šmolka, psycholog, Poradna pro rodinu Praha 12

  • Strach ze selhání je lidem do jisté míry vlastní. Zvlášť v kultuře, která si navykla hodnotit každého především podle jeho nedostatků. Už rodiče nás upozorňují spíš na to, co se nám nezdařilo. Jimi započaté dílo zkázy pak završují mnozí učitelé se svým až zdánlivě sadistickým potěšením, že nám můžou naše chyby vytknout.
  • Na někom se nevhodné výchovné praktiky „podepíší“ víc, na jiném méně. Přitom psychologové dávno vědí, že proces učení je mnohem efektivnější, pokud se pedagog „snaží přistihnout“ žáka při tom, co dělá dobře.
  • Anastázie je živoucí doklad faktu, že to, jak se ve společnosti uplatníme, nemusí být ani zdaleka dáno našimi schopnosti, vědomosti, dovednostmi, ale i tím, jak je umíme prodat. Někdo má „dar od Boha“, že výhodně prodá jakýkoli šunt, jiný by při vší snaze nedokázal přesvědčit o ceně opravdické perly. Pak je ale pouze na něm, jak se ke svému zdánlivému handicapu postaví.
  • Může se pokusit s ním bojovat. Pouhá svépomoc povede spíše ke křečovitosti než k úspěchu. Lepší výsledky asi bude mít ten, kdo zajde za odborníky. Dost efektivní bývá nácvik technik asertivního jednání.
  • Není to však vždy ta jedině možná a navíc i správná cesta! Když se na ni podíváme s odstupem, zjistíme, že se vlastně chceme změnit tak, abychom dostáli požadavkům profese. Stejně efektivní (a přiznávám, že mně sympatičtější) může být i postup opačný: volba profese a pracovního uplatnění tak, aby korespondovaly s tím, jací jsme. Schopný, byť nesmělý člověk na svém místě se neztratí!
  • Kdysi v kinech běžel francouzský film Jsem nesmělý, ale léčím se! Možná by bylo na čase natočit na toto téma jiný. Mohl by se jmenovat Jsem nesmělý a je mi to fuk! Nebo dokonce Jsem nesmělý a jsem na to hrdý!

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky