Jak probíhá rozvod, najdete v galerii.

Celá léta jsem byla poslušná a poddajná manželka. Vždycky jsem muži raději ustupovala. Nesnáším hádky a spory, a než abych trvala na některém ze svých požadavků, raději jsem „hodila zpátečku“.

Nedokázala jsem stanovit mantinely, za něž bych už manžela nepustila. A tak se posouvaly a posouvaly (dnes vím, že mým přičiněním), až se ze mě stala posluhovačka. Poslušná trubka. Nemám už kamarádky, protože mě domácí výslechy prvního stupně deptaly. Otázky Kam jdeš a s kým?, V kolik se vrátíš?, Proč máš zpoždění?, Kdo ti zase volal?, Proč tak dlouho telefonuješ?, Jak to, že z tebe táhne víno, když jsi šla s kamarádkami na kafe? atd., mě ubíjely.

Pod vlivem muže

Nebyla jsem schopná manželovi říct, že mám taky právo na svůj život, na své přátele, na chvilku uvolnění, ne být pořád pod dozorem a zpovídat se z každé maličkosti. Ostatně stejně jsem se mu nikdy nezavděčila. I když byl nějaký čas klid, záhy si našel další důvody proč mě deptat.

Jídlo bylo buď málo slané, nebo přesolené. Košile špatně vyžehlené. Proč jsem nevyzvedla kabát z čistírny a nevyčistila mu pořádně boty?

Pomalu jsem se v kolotoči výtek a kritiky ztrácela. Jakmile jsem se pustila do nějaké činnosti, která mě těšila, třeba si chvíli číst, už měl pro mě nějaký úkol. A já husa hloupá jsem knížku zaklapla a pádila být manželovi k ruce.

Vadilo mu i to, že jsem se věnovala našim dvěma dětem. Že prý je neučím samostatnosti, rozmazluju je a nesnažím se spoluvytvářet jejich osobnost.

Synovi je už třináct a dceři patnáct let. Lituju, že jsem jejich dětství vlastně promarnila svým pokorným posluhováním muži. Vždyť on ani nesnesl, že jsem se s nimi mazlila! Naše něžnosti probíhaly kradmo, aby o tom nevěděl.

Jeho služka

Až teď po letech jsem pochopila, jak jsem se na sobě a vlastně i na dětech provinila. Dělala jsem služku sobeckému, dominantnímu a manipulativnímu chlapovi na náš úkor.

Zjistila jsem, že ho nesnáším. Že je mi dokonce odporný! Už s ním nedokážu spát a dokonce ani sdílet ložnici. Odstěhovala jsem se do obýváku. Zuří, ale fyzického násilí se na mně nedopouští. Nedávno jsem se jen mezi řečí zmínila o rozvodu.

A hned byl oheň na střeše! Co si o sobě myslím, že by mi to nedaroval, že by mě připravil o majetek i děti. Že už by si zařídil, aby je dostal do péče, protože má kontakty. Známosti. Že mě zničí, že už se postará, abych přišla o práci a žádnou jinou nikde nedostala. Že skončím jako bezdomovkyně.

Vím, že většinou jsou to jen plané hrozby. Například si nedovedu představit, jak by mě mohl připravit o práci. Ale stejně mám z rozvodu strach. Manžel by mi asi dokázal znepříjemnit život, protože je pomstychtivý. Za ta léta si zvykl, že jsem část inventáře, jeho vlastnictví. A on je hodně majetnický typ. Nesnáší, když mu někdo odporuje, i z práce je zvyklý, že ho všichni poslouchají.

Věřím, že by mi jako vzpurné manželce uměl zatopit, a nejsem si vůbec jistá, jestli bych takovou situaci zvládla. Jsem ze všeho zoufalá a občas přemýšlím, že bylo nejjednodušší všechno skoncovat. Jenže co děti? Nemůžu jim to udělat. A tak se utápím v beznaději a zoufalství.

Jiřina

Proti psychickému teroru je obrana těžší

PhDr. Petr Šmolka, psycholog, E-mail: psmolka@volny.cz

  • S domácím násilím máme často spojenou představu brunátného řimbaby, který svou nebohou ženu takřka na potkání mlátí, zatímco - když je náhodou v obzvlášť dobrém rozmaru - ji jen tu a tam znásilňuje. Přitom teror psychický je snad ještě horší než přímé fyzické násilí. Nejen proto, že se mnohem obtížněji prokazuje, ale i proto, že jeho dopady bývají ještě závažnější a jakákoli obrana proti němu složitější.
  • K psychickému násilí patří jak snaha druhého omezovat a deptat, tak potřeba srážet doslova na každém kroku jeho sebevědomí. Výjimku netvoří ani situace, v nichž se sama oběť násilí cítí být viníkem: kdybych neprovokovala, kdybych byla poslušnější, výkonnější, kdybych byla ještě lepší matka, milenka, kuchařka…, pak by neměl potřebu mi tolik ubližovat.
  • Obzvlášť ďábelská je kombinace partnerů, kde jeden má sklon řešit problémy silou, zatímco druhý si kdysi osvojil životní scénář oběti. Zvláště na počátku vztahu mívá uvedený scénář na svědomí naši pasivitu a přesvědčení, že neprotivení se zlu je ta nejlepší životní strategie. Když se pak konečně rozhodneme vzepřít, bývá už na podstatnou a bezbolestnou změnu příliš pozdě. „Po dobrém“ ji málokdy prosadíme, pro otevřenější konfrontaci nám často chybí odvaha.
  • Jiřina by možná záhy zjistila, jak nepatrnou moc nad ní její muž fakticky má. Že jeho zdánlivá moc vyplývá pouze a jen z jejích obav a úzkostí. Pokud se však rozhodne vzepřít, což je nepochybně výrazně lepší varianta než útěk do nebytí, bylo by dobré, kdyby ji po té cestě někdo doprovázel: psycholog v poradně pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy, sociální pracovnice oddělení sociálně právní ochrany dětí nebo advokát (tam, kde už dochází k soudním sporům). Podporu by mohla získat také v intervenčních centrech pro osoby ohrožené domácím násilím, Bílém kruhu bezpečí, azylech apod. Dnes lze využít rovněž institut vykázání násilné osoby ze společné domácnosti.