Jana: Mám doma umíněného nešťastného despotu. Mám se rozvést?

Příběh: Máte doma nešťastného despotu?

„Moje milá, neděláš nic tak dobře, jak bych si představoval…“ Tahle slova vnímá Jana za každou Petrovou větou. Možná vám její příběh něco připomene.

Jana je Petrova manželka už 14 let. Jejich devítiletý syn Kryštof rodinný trojlístek uzavírá. Jana je velmi chytrá. Neoprašuje sice červený inženýrský diplom jako její muž, dokáže však všechno, co si usmyslí.

Ráno vozí syna do báječné školy, báječně pracuje, nakupuje, vaří a uklízí. V uších sluchátka s anglickou, německou či ruskou pohádkou, aby se jako jazyková lektorka rozvíjela. Uhání kupředu jako dokonale naleštěná mašina.

Nepije, nekouří, nemá z ničeho radost

Přesto má Jana občas žaludeční neurózu a cítí se naprosto vyčerpaná. Ne, nepřetěžuje se. Studenti i syn ji nabíjejí energií, když je v pohybu, cítí se šťastná. Její životní brzdou se stal Petr.

Tenhle krásný mladý muž je workoholik a perfekcionista, který sedí dvanáct až dvacet hodin denně doma u počítače a vytváří nový software. Nemá koníčky, záliby, problematicky si zvyká na nové situace a lidi. Nikdo mu není dost dobrý. Uzavřený před světem a přáteli touží po dokonalosti. Nepije, nekouří, nemá z ničeho radost. Nemá slabinu. Řekli bychom samorost. Nebo stroj. Možná, kdyby tím nenápadně netýral svou Janu.

Podle něj by i Jana měla sedět doma, pravděpodobně vedle něho na židli, a být mu nablízku či k dispozici, kdykoli on potřebuje. Foukat jeho rány a bolístky. Vařit těstoviny carbonare, protože cokoli jiného než pastu odmítá jíst. Prý ho bolí žaludek - ona to přece musí vědět, jak na tom je špatně! K pití jen zelený čaj, prosím.7

Jako umanuté, ublížené dítě

Jana nechce sedět doma jako plyšák! Touží chodit na procházky, jezdit lyžovat, dovolenou trávit u moře. Pro ni neexistuje nic nemožné. Je otevřená možnostem, jež přicházejí, je zdravě zvědavá. Už jí nevadí, že s ní Petr nechce skoro nikam chodit. Vezme prostě Kryštofa a budou jezdit sami.

Pokaždé se však Petra slušně zeptá: „Pojedeš s námi?“ Petr: „Kam bych jezdil?“ Když už stojí Jana ve dveřích a nastává loučení, Petrovi je najednou líto, že zůstane doma sám. „Počkejte na mě, půjdu s vámi!“ A tak Jana a Kryštof odevzdaně usednou do křesel. Na dvacet minut, třicet minut, hodinu, než se Petr připraví. Situace se pravidelně opakuje a Jana čekáním neztrácí nejen čas, ale hlavně radost z výletu.

Začíná být naštvaná a současně je jí Petra líto. On jako umanuté, vždy ublížené dítě nikdy nic nevidí. Nebo nechce vidět. Chce vyhrát? Bojí se být sám? Bojí se být ve společnosti? Společná akce se mu často nelíbí, nudí ho nebo ji kritizuje. Sám nic nevymyslí. Na syna křičí, že se neumí chovat. Jestliže se s Janou pohádají, nikdy se nepřijde udobřit jako první.

Jak utéct z klece?

Nenápadný tyran, který „přece všechno dělá pro rodinu“: obstaral dům, který splácí, pořídil luxusní auto. Proč si kupuješ další květinu do bytu? Ptá se Jany. Už jich máš dost! Pověsit obraz? Ano, až budu mít někdy čas! Neumyté nádobí? Zhola nemožné, Jano! Petře, můžu jít na chvíli ke kamarádce? Dobře, ale jen na půl hodiny!

Zpočátku se bouřila. Vysvětlovala. Analyzovala jeho potíže z chladného dětství prakticky bez lásky. Jen výkon byl důležitý a důstojný. Výkon jako nástroj, jak si získat lásku. Jana už nemá sílu. Rezignovala. Utíká z klece, z Petrova pavoučího sevření. Petr je jako koule na její noze. Petr, který jí říká: „Ty tomu nerozumíš. Kdo by nás živil? Ty? Svou výukou jazyků?“ Tisíckrát již o svých názorech mluvili, klidně i bouřlivě. „Oč ti jde, Jano?“

Jana: „Nemusím mít dům ani mercedes. Chtěla bych tebe. Ne stále vystresovaného, odmítajícího cokoli s námi dělat. Chci jednodušší život. Jít na procházku. Dívat se na slunce, ono jediné je dokonalé, já ne. Chtěla bych, abys mě bral takovou, jaká jsem, a takovou mě miloval. Je to tak těžké?“

Petr není hloupý, ale tyhle řeči mu připadají příliš romantické. On přece svou ženu a syna miluje. Jinak by neseděl celý den za počítačem!

„Ne, neříkej, že to děláš kvůli nám. Petře, ty máš problém. Ty, nikdo jiný. Věnuj se sám sobě. Chci jediné: abys byl šťastný. To je důležitější než peníze. To je to nejdůležitější.“

Další články

čtenářů si právě čte tento článek