Inuité vychovávají své děti bez křiku, ty je přesto poslouchají na slovo

Výchova Inuitů
Výchova Inuitů

Život za polárním kruhem je na pohled kouzelný, ale ve skutečnosti dalekou oblast svírá třeskutý mráz, fouká štiplavý vítr, všude jen pustina. Zásoby jsou omezené a lidé se musí umět na sebe spolehnout. Místní se nemohou sbalit a doběhnot do večerky pro instantní polévku, pořádat nahodilé flámy nebo rychle vyhledat lékařský zásah. Bez pomoci druhých není možné přežít.

A tak i děti musí být vychované. Jak to Inuité dělají, že jejich potomci nekřičí, nevztekají se a nemají hysterické záchvaty, které všichni dobře známe z ordinace lékaře nebo oblíbeného hračkářství?

Metody

Inuité věří, že křik nic neřeší. Zvýšit hlas na dítě ničemu nepomůže, protože se jen vyděsí a nabydou dojmu, že řev je klíčem k úspěchu. Umí to použít i ve svůj vlastní prospěch. Každý v rodině má svou roli a drobci si moc dobře uvědomují, kdo je autorita. Občas je k vidění matka, která své malé dítě popichuje, aby po ní hodilo kámen. To se nenechá dlouho pobízet a vší silou, která dospělého nezraní, mrští do postavy před sebou. Reakce zraněného ho upozorní na to, co způsobilo. A tak se otevírá cesta k nekonečným hodinám poutavého vyprávění a příběhům.

Bylo, nebylo

Příběhy jsou cestou k úspěchu. Některé jsou sice děsivé, ale v dětech budují fantazii a dávají prostor pro představy a další zápletky. Místo stručných a často neefektivních rozkazů, které v dětech podporují umanutost a potřebu odporu za každou cenu, se ztratí v říši příšer a pověr.

Příběh o polární záři má zabránit toulání po nocích, ten o příšerách v oceánu odradí od přibližování se ke břehu, kde je mohou srazit divoké vlny. Pro všechno, s čím se místní běžně setkávají, existuje krátké povídání. S nadšením je poslouchají děti i dospělí a podporují vřelý vztah k ostatním lidem, přírodě a zvířatům.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky