S termínem „indigové děti“ přišla již na konci 70. let minulého století parapsycholožka Nancy Ann Tappeová, která samu sebe označuje za médium. Zdůvodnila ho tak, že mnoho dětí, které se v té době rodilo, má tmavě modrou, indigovou auru. Tento koncept ovšem ve své době nevzbudil velký ohlas. Jeho chvíle přišla, až když se ho chopili autoři a partneři Lee Caroll a Jan Toberová, kteří v roce 1999 vydali knihu The Indigo Children: The New Kids Have Arrived, která vyšla i v češtině pod názvem Indigové děti: Nové děti přicházejí. V roce 2013 pak titíž autoři vydali pokračování Indigové děti 10 let poté, pojednávající o indigových dětech v období puberty a pomalu vstupujících do světa dospělosti.

A co to tedy vlastně indigové děti jsou? Podle hnutí New Age není příchod těchto dětí na Zemi náhodný, ale naopak mají převzít budoucnost planety a způsobit příchod Nového věku. Mají to být potomci běžných lidí, kteří si nicméně na svět přinášejí speciální duchovní výbavu, jsou na vyšší mentální a duchovní úrovni než ostatní populace, proto mají ukončit starý řád a učinit svět lepším místem. Jsou vyvolení.

Své rodiče si tyto děti prý samy vybraly, ale ve znalosti morálních hodnot a principů světa je překonávají. Jsou sebevědomé, kreativní a hyperaktivní. Jejich dalším výrazným znakem je neochota poddat se autoritě, třeba ve vzdělávacím systému, pravidla, která dodržují ostatní, jim přijdou hloupá, a přicházejí s novými nápady a metodami. Sami sebe považují za speciální bytosti, ale mají zároveň sklony k závislostem, nespavosti a depresím, které mohou vyústit až v sebevražedné myšlenky či pokusy.

Je logické, že ostatním připadají takové děti často poněkud asociální a problematické, případně rovnou nevychované a drzé. A co na tento fenomén říkají odborníci? Podle učitele a publicisty Petera Grejtáka, který se o indigových dětech rozepsal na webu Psychologie.cz, je charakteristika indigových dětí velmi vágní a obecná. Proto s ní může mnoho rodičů ztotožnit své dítě, a údajná představa výjimečnosti jejich potomka jim může dokonce svým způsobem lichotit. Bohužel tím mohou dětem i vážně uškodit, neboť tyto děti mohou trpět Aspergerovým syndromem nebo ADHD neboli poruchou pozornosti s hyperaktivitou, které pak nejsou adekvátně řešeny.

Sám Grejták spatřuje kořeny tzv. indigových dětí spíš v sociologické rovině, tedy že jejich chování ovlivňuje především výchova, která probíhá ve svobodnějším prostředí než u generací předešlých.

Každopádně pokud má dítě zjevné psychické problémy nebo obtížně funguje ve škole, obecně ve společnosti či má komplikace ve vztazích s vrstevníky, není namístě utěšovat se „diagnózou“ indigovosti, nebo si dokonce zakládat na tom, že dítě je prostě výjimečné. Mnohem vhodnější je vzít dítě k lékaři či do pedagogicko-psychologické poradny, kde mu mohou pomoci jeho případné problémy vyřešit.