Hlavně se nevzdat: Příběhy tří handicapovaných, kterým nechybí elán

Zdroj:

Život mají před sebou, ale v rozletu jim brání těžké zdravotní indispozice. Oni se však osudu nepoddali a bojují. Příběhy tří handicapovaných mladých lidí spojuje značná dávka optimismu a snaha nic nevzdávat.

To přece není problém!

Sandra Walachová opatrně ohmatává dřevěnému krokodýlovi hlavu. Nechápe, proč má nozdry tak daleko od očí. Dodnes netušila, jak vlastně vypadá. Musí se totiž dívat rukama. A na toto zvíře si každý den nesáhnete.

Vyřezaný krokodýl se sedátky místo hřbetu je jedna z dřevěných atrakcí v novém lesoparku u Sanatorií Klimkovice, jediných lázní na severní Moravě s dětskou léčebnou pro pacienty s pohybovými potížemi.

Sandra z Českého Těšína do ní jezdí už 11 let. Do lesa se dostane výjimečně. Po dětské mozkové obrně totiž nechodí. Odmalička je upoutána na invalidní vozík, má po operaci kyčlí, pravou ruku může používat jen díky intenzivní rehabilitaci. A je slepá.

„To není problém, naučila jsem se s tím žít,“ prohlašuje zvesela a jedním dechem dodává:

„Umím si představit, že když někdo oslepne nebo přestane chodit po nějakém úrazu, těžko se s tím smiřuje. Ale já už to tak mám od začátku života, tak jsem se s tím vyrovnala.“

Novou lesní cestou, na kterou se dostane s invalidním vozíkem, je Sandra nadšená. „Je to báječné vidět les,“ prohlásí, přestože nic nevidí.

„Ty stromy kolem cítíte, slyšíte. Nevadí, že na ně nekoukáte,“ objasňuje neobjasnitelné a líčí, jak vnímá probleskování paprsků mezi větvemi.

Pomáhat podobně postiženým

Sandra studuje v Brně na speciální škole sociální péči a sociálně správní činnost. A opakuje své zaříkávadlo, že to není žádný problém.

Když je nejhůře, pomáhají jí s přepisováním textů spolužáci nebo pedagogové, protože občas přece jen nestíhá.

„To ta ruka, mám s ní potíže, i když babičce se podařilo mi ji hodně rozhýbat,“ konstatuje věcně. Až dodělá školu, chtěla by si najít práci, při níž bude pomáhat podobně postiženým lidem.

Péče o aktivní děvče je náročná pro celou rodinu. Těžko se divit, že dědeček, který se nejčastěji stará o odvoz Sandry z Českého Těšína do Brna a zpět, někdy ztrácí nervy.

Třeba když ve vlaku nenajde speciální vagon pro vozíčkáře, přestože tam má podle jízdního řádu být. Ještě předtím musí vyhledat, v kolik k tomu vlaku jede nízkopodlažní tramvaj.

Jedna z tisíce drobností, o kterých zdraví nemusejí přemýšlet.
„Musíme se starat, aby ze Sandry něco bylo. Školu zvládá výborně. Ale stejně to není jednoduché,“ povzdechne si maminka Soňa Walachová.

Vysvětluje, že s dcerou musí pravidelně někdo cvičit, jinak se její fyzický stav rychle zhoršuje. To je také důvod, proč tráví každý rok několik týdnů v lázních.

„Miluje to tady. Moc ráda se setkává s novými lidmi. Vyhovuje jí, že se pořád něco děje, že je tu plno procedur. Vždycky přijede unavená. Ale svaly se uvolní a pak se nám s ní daleko lépe pracuje i manipuluje,“ vysvětluje maminka a poslouchá zážitky své dcery z bazénu, kde byla se svou asistentkou.

Také do lázní totiž musí slepou dívku někdo doprovázet. Pro rodinu je to jedno z mála období, kdy si opravdu můžou odpočinout.

Odvaha jí nechybí

Kdyby se houževnatost dala měřit, Sandra by jistě trhala všechny rekordy. Příští rok se už do své oblíbené dětské léčebny nevrátí.

„Půjdu do té dospělé. Zase potkám jiné lidi. Ráda se seznamuju a dovídám nové věci. Budou tam jiné procedury a hlavně večer tanečky, na ty se těším.

A když se budu chtít stavit za kamarády v dětské léčebně, tak ten kousek přejedu, to přece není žádný problém!“ usmívá se. Ivana Gračková

Na kole s Parkinsonem za krkem

Ještě loni mu Parkinsonova choroba čím dál tím víc komplikovala život. Teď se s ní JUDr. Karlu Skořepovi žije přece jen podstatně lépe.

Když onemocněl, věčně se trápil otázkami, proč zrovna jeho muselo něco takového potkat. A dlouho věřil, že silou vůle dokáže problémy překonat.

Dnes realisticky říká: „Téhle nemoci se nikdy úplně nezbavíte, Parkinson vám bude pořád sedět za krkem, ale můžete se s ním naučit žít.“

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky